LOUČENÍ s turistickým rokem 2013

170 km (6.900 m+)

(22. 11. - 24. 11. 2013)


Na Loučení jsem jel letos už ve čtvrtek večer, a po zkušenostech se zpáteční cestou z Polska jsem nechal auto doma a jel vlakem. Jízdenka zakoupená na eShopu ČD se dá pořídit už za 100,- Kč. Za 80 minut jsem byl z Prahy v Ústí, našel jsem základnu, zjistil, že tam zatím skoro nikdo není a šel se do města najíst. Kolem 23:00 hodiny jsem šel spát, a i když mám poměrně tvrdý spánek, neustále vrzající a bouchající dveře nedávaly moc nadějí na odpočinek. Přesto je to lepší, než vstávat před čtvrtou ranní a cestovat na start. Naházel jsem do sebe pár piškotů a vyrazil k autobusu, který nás dovezl na start 1. etapy.

Start se o nějakou dobu posunul, a tak ani nebylo potřeba zapínat čelovku. Kus trasy jsme běželi s Liborem, v prvním stoupání předběhli Lídu (ano TU Lídu :)) a já jsem myslel hlavně na to, abych se nenechal strhnout davem a nepřepálil to. Počasí se od čtvrtka umoudřilo, přestalo pršet, a moc pěkná trasa měla snad jedinou vadu. Rozmočená tráva a mech se už neudrží na povrchu cesty a klouže pod botama. Zalitoval jsem, že jsem nechal hůlky v batohu na základně a při "sebězích", nebo spíše skluzech jsem se snažil držet všeho, co bylo po ruce. XA 3D Pro kloužou na kamenech. Kloužou i na blátě. Ale na tomhle blátě klouže asi úplně všechno. Tyhle botu jsem si koupil hlavně proto, aby mi chránily nehty na nohách. Vím, je to trochu bláhové, když už skoro žádný nehty nemám :)

Na občerstvovačce v hrnci plavaly tlusté párky. Neodolal jsem, a půlku jsem si ukrojil. Chutnalo to dost dobře, tak jsem vylovil i tu druhou půlku, snědl, pořádně zapil Colou a přeslazeným čajem a vyrazil dál. Tohle byl zajímavý pokus, po párcích mi bývá blbě i v klidu, ale kupodivu párek promíchávaný za běhu s nápoji zůstal v žaludku, i když se ozýval o něco déle, než je běžné.

Do cíle první etapy jsem dorazil po 8 hodinách a 45 minutách. Stačil jsem se trochu prospat, s Liborem jsme zašli na jídlo do čínského fast foodu, po cestě jsem si vyfotil auto s nápisem www.chlazenivlk.cz a pomyslel si, že by se to teď docela hodilo. A pak zase další registrace a autobus na start.

Noční stovka startovala načas, i tempo po startu mi přišlo svižnější. Taky už bylo dost běžců rozklusaných z první etapy. Běží se mi docela dobře, i když z okolí toho moc vidět není. Noční starty mám ze všeho nejmíň rád, podzim je prostě nejhezčí za světla. Na cestách je spousta bláta, a docela to brzdí postup. Bláto je dokonce i na silnicích, traktory  navezly hlínu na asfalt a zimní gumy osobáků ji rozvozily po širokém okolí. Hůlky jsem vzal tentokrát s sebou, a hodně mi to pomáhá při výstupech a při snaze udržet na kluzkém podkladu stabilitu. Cestou za tmy mnohokrát procházíme vlhkou studenou mlhou a na polních cestách se někdy jen těžko hledá směr. Navigace hodně pomáhá neuhnout příliš z cesty.

Na druhé čipové kontrole v Děčíně nás čeká polévka v podivné "kavárně". Všude spousta rozdováděných opilců a mezi nima fronta zablácených turistů s čelovkama. Usedám s polévkou na zem, pak se s vypětím sil zvedám a pokračujeme dál. Další kontrola je zase v Děčíně, na stejném místě. Už se nemůžu dočkat. Začínám mít žízeň, v camelbagu mám sice vodu, ale nemám na ni chuť, chtělo by to Colu. Nemám ale u sebe peníze, takže smůla. Pomalu dojídám z batohu i müsli tyčinky, které mi nechutnají. Po šestnáctikilometrovém kolečku se vracíme zpátky a já začínám pociťovat, že mi fakt dochází energie. Mám nárok na další polévku, po které mě pálí žaludek, a ptám se Olafa, zda je možné sehnat něco k pití. Dostalo se mi rady, že si mohu něco koupit. Hmmm, to by mě samotného taky napadlo. Raději jsem si pomyslel několik neslušných slov a hned vyrazil dál.

Bez občerstvovačky více než 40 kilometrů mi fakt začalo docházet. Tuhým nohám se nějak nechtělo do běhu, a ostatní kolegové si pochvalovali, jak se jim dobře běží. Energie skupiny je konstantní, asi získali tu mojí. Od bídné smrti hladem a vyčerpáním mě zachránil maxisáček gumových medvídků. A když došli medvídci, objevila se občerstvovačka se sýry, chlebem, ovocem, zeleninou, Colou, čokoládou, a bůhvíčím ještě. Bomba. Snědl jsem, co se do mě vešlo a na cestu dostal kus čokolády. Čokoláda rozpouští beznaděj.

Podzimní dny jsou velmi krátké, a večer začíná v 15:00. V 16:45 je tma jako v ranci. S touhle tmou ale najednou mizí i kravská lejna, kterým jsme se na cestách museli vyhýbat. Všude je najednou na lukách jenom bláto. Cesta pěkně utíká, a na mě zas přichází nával energie. Mám skvělou náladu, melu pátý přes devátý a vyhrožuju spoluběžcům, že jestli nezrychlí, budou mě muset poslouchat ještě několik hodin. Zase sbíhám kopce a je mi fajn. Nohy bolely jako čert, ale bolest pomalinku ustává. Posledních 12 kilometrů běžím. Zase sám, a předbíhám velikou skupinu lidí. Některé potkávám dvakrát, protože přeběhnu odbočku, ale nevadí mi to. Sundavám jednu vrstvu oblečení, abych se tolik nepotil, a doufám, že se nebudeme s nikým honit. Opatrně občas kontroluji, jestli za mnou nikdo neběží. 

Na poslední kontrole mířím automaticky na vrchol rozhledny a hledám kontrolu. Marně. Ladným belháním sbíhám zpět dolů a kontrolu naleznu na nedalekém stromě. Už jen asi 4 kilometry, říkám si. Sbíhám do města, předbíhám dvojici závodníků z denní části trati a míjím odbočku do cíle. Vracet se mi nechce, zkouším to tedy po klikaté silnici a zkracuju si to přes louky. Vbíhám do hustého křoví. A sakra, tudy to nepůjde. "Jak, nepůjde?", odpovídám si a po zádech se plazím skrz houští. Snad mě teď nikdo nevidí, jinak mě seberou :) Když se vyhrabu ven, potkávám stejnou dvojici, kterou jsem před čtvrthodinkou předběhl. Jsou o poznání méně zablácení, než já. Do cíle dorážím za 24 hodin a 5 minut na 15. místě.

Díky všem za tuhle super akci a těším se na P145.

Beskidy Ultra Trail 2013

220 km (11.000 m+)

(27. 9. - 29. 9. 2013)


BUT220 - nejdelší a nejtěžší ultramaraton v Polsku. To zní dobře, tak jedem! :)

Profil BUT220

Na svůj nejdůležitější a největší závod sezóny jsem nakonec odjížděl sám, a raději autem kvůli nemožnosti odhadnout čas doběhu do cíle. Vlaky do Ostravy vychází o mnoho levněji, ale neměl jsem chuť běhat po nádražích a hledat přípoje. A zpáteční vlak StudentAgency v neděli do Prahy je obvykle beznadějně vyprodaný.

Cesta trvala něco přes pět hodin, ve čtvrtek bez velkých zdržení. Do Bielska-Białej jsem dorazil chvíli po 20:00 hodině a blížil jsem se ke konci cesty - k hotelu Dębowiec. Navigace mě dovezla ke vstupní bráně továrny, se závorou a budkou pro hlídače. Chvilku jsme s navigací hledali, jezdili okolím a několikrát znovu dojeli k závoře s budkou. Nedalo mi to, a zeptal jsem se na hotel. Děda ukázal směrem za závoru a odvětil "Left and left". Za dvěma lefty se opravdu objevil hotel a já jsem mohl konečně zaparkovat a jít se zaregistrovat.

Po kontrole povinné výbavy jsem dostal startovní číslo a mohl jít spát. V kombíku se spí docela slušně a zdaleka jsem nebyl sám, kdo nocleh vyřešil stejně. Za noc ještě párkrát sprchlo, aby naše zítřejší cesta nebyla příliš prašná.

Ráno už bylo ale celkem příjemně, a já jsem se sotva stačil namazat, zalepit, oblíct a sbalit, když se najednou všichni sebrali a beze slova někam odcházeli. Hmmm, tak ranní kávu už asi nestihnu. Měl bych jít s nima, napadlo mě, za 10 minut je start. Na startu jsem potkal Pavla Škabrahu s Jakubem Hájkem, pochválili jsme komornost celé akce (startovalo 75 lidí), prohodili pár slov o nejmenovaném horském ultramaratonu v Beskydech v ČR a pak jsme vyrazili.

České trio - zleva Pavel Marek, Jakub Hájek, Pavel Škabraha

Jako obvykle se GPS rozhodla, že nikam nejde a že nemá signál, takže první sjezdovku jsem vystoupal vlastně zadarmo. Tempo nebylo nijak závratné, a každý dbal na to, aby si při chůzi sjezdovkou příliš nezablátil boty. Stoupání na první vrchol - Klimczok - se mi zdálo docela příjemné, a říkal jsem si, že zrada možná přijde později. Přišla, ale ne v podobě divokého terénu, ale začal bolet zraněný kotník. Docela dost, při neopatrném došlápnutí projížděla bolest celou nohou. Na 5. kilometru víc než dvousetkilometrového ultra nic moc. Trochu jsem zpomalil a snažil se co nejvíc uvolnit klouby. Běželo se mi pak docela snesitelně, docela jsem si užíval okolní přírody, pojídal suché rohlíky, co jsem nestačil posnídat a na občerstvovačku s časovou bránou jsem dorazil za 3:46. Dobrý, limit je 6:00 hodin, už jen asi 8x tolik a jsem v cíli. Mých odhadnutých 35:00 hodin je OK :)

Cesta hezky utíkala, potkávali jsme se s dalšími běžci a příjemně povídali o běhání, přírodě, botách a vůbec. Ani jsem si neuvědomil, že se stydím mluvit anglicky, protože mi to moc nejde. Takže vlastně třídenní intenzivní kurz angličtiny v ceně startovného. Mluvili jsme i o tom, jakou trasu poběžíme, a vzhledem ke stavu kotníku jsem si nechával otevřenou cestu - rozhodnu se až na místě v Korbielówě, kde se hlásí trasa, po které budeme pokračovat. Pochybnosti hlodaly, ale stejně jsem doufal, že to u mě vyhraje dlouhá trasa 220 km, přes národní park a Babiu Góru. Na 93. km do Korbielówa jsem dorazil opět sám, po 16 hodinách a 30 minutách. Houska s Ramou a sýrem chutnala božsky, k tomu jsem za 6 PLN koupil espresso, úplně nejvíc nejlepší kafe v životě. Jakou trasu jdeš, ptají se pořadatelé a já odpovídám, co je to za otázku, přece tu dlouhou, abych si to taky trochu užil. Moje číslo tedy připsali na 20. místo do levého sloupce papíru. V pravém byla čísla dvě, takže většina jde celou dlouhou trasu. Dostal jsem instrukce, že další občerstvovačka je po 19 kilometrech, a vyrazil do tmy.

Po dalších 20 km jsem se vážně těšil na nějaké jídlo, sladké tyčinky už mi začaly lézt krkem. Procházím kolem jakéhosi hotelu či chaty, tam a zpátky, svítím čelovkou dovnitř a lidé uvnitř nejeví známky jakékoliv účasti. Asi soukromá chata. Jdu dál, a občerstvovačka nikde. Po 5 dalších kilometrech mi došlo, že jsem tam asi přece jen měl zaklepat a zeptat se. No nic, z nechutí sním další müsli tyčinku a pokračuji dál směrem na Babiu Góru. Začíná svítat, a cesta je fakticky úžasná. Poté ale začínají schody, a já začínám tušit neštěstí. Snad seběh dolů nebude stejný. Babia Góra na vrcholu je hromada obrovských kamenů, neustále tam fouká prudký vítr a stromy i kamení jsou namrzlé. Nabalil jsem na sebe vše, co jsem zrovna našel, rukáv na krku jsem narazil na hlavu, ale stejně to moc nepomáhalo. Je tu krásně, ale zdržovat se tady nemůžu, jinak zmrznu. Úplně na vršku bylo docela dost lidí, většina fotila, jiní jen tak postávali a jedna slečna mě oslovila, zda běžím BUT a zda jsem byl na občerstvovačce Markowe Szczawiny na 112. kilometru. Povídám, že ano, ale že jsem nebyl uvnitř, protože to jako občerstvovačka nevypadalo. Prý že to byl checkpoint a že je třeba se tam hlásit. S úlevou jsme se domluvili, že se tam nemusím vracet a ještě jsem dostal instrukce, že další checkpoint je v Zawoje a že tam se musím bezpodmínečně hlásit.

Opouštím vrchol hory, skáču po kamenech a některé z nich jsou dokonale nestabilní. Jeden se zvedá i se mnou a já se málem kácím do údolí. Vzpomínám na Caballa Blanca z Born to run, který měl kameny pojmenovány podle jejich chování. Já jsem je pojmenované neměl, vlastně jo, ty po kterých jsem letěl, přeci jen jméno dostaly. Začíná seběh a - schody. Schody na cestách z vysokých hor vyrábějí sadisté, a dělají je tak, aby nikdy nešel krok synchronizovat na střídání nohou. Pět kilometrů takových schodů udolá kolenní klouby sebeotrlejšího jedince. Tuhle cestu ještě vylepšili tím, že po stranách nainstalovali dlouhé dřevěné klády. Mokré dřevo samozřejmě klouže a každý si pak rozmyslí kamenný schod obejít.

Dole pod kopcem mě úplně přestal bolet levý kotník. Snad to bylo tím, že mě nesnesitelně bralo pravé koleno, ale kdo ví. Příjemné slečny na občerstvovačce mi zatleskaly, prozradily, že jsem 17. a že jejich partneři už závod zabalili, že to je prý moc dlouhý. Zalhal jsem, že jsem OK a pokračoval dál. Tady už žádné schody nebyly a koleno se umoudřilo. Za pár hodin dorážím do vesnice Zawoja a hledám checkpoint. Nacházím spoustu dalších kolegů, co zběsile pobíhají po vesnici a hledají. Podle informací závodníků před námi je checkpoint 4 kilometry po silnici na konec vesnice. Mimo trasu! V roclitech pajdám po silnici a chce se mi brečet. Checkpoint se nám podařilo přejít, protože na dveřích není vidět malinké logo závodu, ale velkým písmem polský nápis "Silně klepejte". Vracím se k těm dveřím, a během silného klepání brousím anglické nadávky. Uvnitř jsou ale jen dvě holky, co s celým podnikem nemají nic moc společného, takže se uklidňuju a připravuju se na další peklo cesty zpět po silnici. Zacházkou si k trase přidáváme 8 kilometrů a ztrácíme více než 2 hodiny. Mimoto potkáváme další lidi, kteří prý volali pořadateli, a že v Zawoje není checkpoint, ale jen občerstvovačka, a že tam nemusejí. Nejraději bych sedl na autobus a odjel. Naštěstí jsem měl málo v hotovosti a platební karta zůstala v autě. OK, jdu dál.

Na 150. km dorážím za 34 hodin. Hmm, 70 km za hodinu asi nedám. Hlavní je ale v limitu dokončit. Ze 17. místa se posouvám na 52. Super :( Zas se začíná stmívat a přichází silná únava. Je dobré, že si můžu povídat, jinak bych spal za pochodu. Noc byla dost náročná, byla mi i větší zima a unavené nohy už tak nereagují na terén. Několikrát jsem bolestivě zakopnul a narazil si palec. Škoda, nehet byl docela mladý, bylo mu teprve 9 měsíců. Jeho předchůdce mě opustil na P100. Klopýtám nocí a kilometry ubíhají. Probíháme nějakou vesnicí a je kolem 6:00 ráno. Mluvím s kolegou Piotrem o tom, že bude svítat a pak že bude líp, ale najednou nikde nikdo. Chvíli čekám, pak volám, a nic. Po 15 minutách čekání jsem se rozklepal zimou. Tak zase sám. Rozednilo se a já jsem najednou dostal chuť běžet. Vyndal jsem sluchátka a telefon, pustil Rammsteiny a už to jelo. S podivem jsem zjistil, že mě vůbec nic nebolí a že mám spoustu síly. Vybíhám kopec a nezadýchám se, a když do kopce ještě přidám, tak se po chvíli tep ustálí zas odhadem na 136. Nepotím se. Jsem stroj na běhání. Ultramaraton začíná třetí den. Mám super pocit, a lehké halucinace mi nevadí. Slyším neexistující hlasy a za mnou neustále vidím několik běžců. Na stromě visí chlap. Tak funguje mozek v nezvyklých stavech, realitu vyhodnocuje jen tak zhruba a do mysli posílá obrazy, které už zná, a má je v cache. Vnímám i to, že chlapi na stromech a smečky psů nejsou skutečné. Chce se mi zpívat a taky to udělám. Pokud mě někdo v tom lese slyšel, tak sorry :)

Dobíhám do vesnice Wilkowice, na 205. kilometr. Tady má být občerstvovačka. Pořád běžím, a zas podobná hra. Ty vole, si dělaj prdel. České nadávky znějí malebnou polskou vesnicí a já po několika kilometrech dorážím na konec vesnice. Asi jsem to zas nenašel. Sundávám bundu a mikinu, začíná být vedro, a v tom přichází víla a říká - dvěstě metrů odtud je občerstvovačka. Dostal jsem kafe, dal si pár slaných sušenek, trochu jsme pokecali a prý že už je to jen kousek, ale do děsnýho kopce. Odpovídám, že jestli je ten kopec jen jeden, tak nemá šanci, a na otázku za jak dlouho to dám odpovídám dvě hodiny. Očividně mi nikdo nevěří, ale snaží se mi to nedat najevo. Nahoru zpátky na Klimczok popobíhám, jde to skvěle, únava pořád nikde. Na vrcholu chvíli hledám červenou značku pro poslední seběh. Běží mi to slušně, odhadem 4:00 min na km, pak se podívám. Kabáti zpívají o tom, co by chlapi dělali, kdyby ženský nebyly, já běžím dolů a lidi uhýbají. Koukám na navigaci a zjišťuju, že se vypnula. Sbíhám až dolů do Bielska, a nějak nemůžu najít slibované vlastní značení k cíli. Vyměňuji baterie v GPS a zjišťuji, že můžu zas běžet zpátky nahoru. Ztrácím tak další půlhodinu. Do cíle se mi ale dorazit podařilo, jen bylo tchochu divné, že tak kromě dvou borců s notebookem ale vůbec nikdo nebyl. Probíhám cílovou branou a slyším polsky něco jako "Jsi dvousetprvní". Zatvářím se, přeci jen jsem čekal lepší výsledek, a druhý asi pochopil a říká anglicky twenty-one. Lepší :) Usedám na zídku, zapínám telefon, slzy mi tečou a reportuju, že jsem to dokázal. Pocit k nezaplacení.

Přicházím k hotelu a potkávám borce, co doběhli přede mnou. Bravo, stary, pokřikuje na mě jeden z nich. Ty vole, kdo je u tebe starej, myslím si, ale vlastně mi to dělá dobře. V hale hotelu si mě nikdo moc nevšímá, tak si říkám o sprchu a jídlo. Sprchu si mám prý domluvit s recepční, prý placená služba za 10 PLN. Potkávám Piotra a ptám se, kde se zapomněl. Prý se najednou zasekl, zapomněl, kde je a hlavně co tam dělá. To, že je na závodě prý pochopil až po konzultaci s manželkou.

A shrnutí na závěr: super akce pro ty, co neočekávají od organizátorů zázraky. K polskému jídlu jsem byl skeptický od začátku, takže jsem byl mile překvapen. Nedostal jsem ani diplom, ani medaili. Je to daleko. Před jízdou zpět je dobré se vyspat, jinak hrozí, že usnete za volantem. Nádherná příroda a nezapomenutelný zážitek. Za rok na trati zkusím lépe než 54:34:17.

Týnišťské šlápoty od dubu k dubu 2013

55 km (2.300 m+)

(26. 7. - 28. 7. 2013)


Na letošní Šlápoty jsem přijížděl s docela velkými ambicemi. Po MUMu jsem měl dost natrénováno, v Orlických horách jsem dolaďoval formu a podle startovky jsem to odhadnul tak do desátého místa.

Do Meziměstí jsem dorazil na čas, a do startu zbývala půlhodina. Ani jsem se nestačil moc rozhlídnout, sotva jsem chytil signál GPS a už jsme vyrazili. Čelo závodu vyrazilo poměrně ostře, alespoň teda mně to tak přišlo, a tak jsme nasadili rozumně udržitelnou rychlost. Před námi byla odhadem tak desítka lidí, a cesta utíkala docela pohodově, trasu částečně osvětloval měsíc a spousty hvězd na nebi. Silnici a cyklostezku brzy vystřídaly náročnější úseky mezi poli, a docela strmými výběhy. Na polské straně nás překvapily hromady kamení a prachu, navezené na strmých cestách. Moje silničky tohle moc nebraly, po prachu to docela klouzalo. Přemýšleli jsme, jakým způsobem se hora kamení v takové vrstvě dostala na tu cestu. Prý takto trénují polští ironmani, dva se přivážou řetězy za traverzu a běží vzhůru. Kamení se tak dostává do vyšších a vyšších poloh, aby jej běžci zas mohli svými kroky postupně sesouvat dolů. Náročnou, ale krásnou trasou se dostáváme zpět na českou hranici a cestou na rozhlednu na Ruprechtický špičák potkáváme ty nejrychlejší. Počítáme lidi před sebou - je jich sedm. Postupujeme dobře a to nám zvedá náladu. Z rozhledny dorážíme zpět do Meziměstí a já s díky odmítám gulášovou polévku. Vím, jaký na ni má názor můj žaludek, takže si dávám jen suchý rohlík a druhý beru s sebou do batohu. Docela se ochladilo, takže oblékám triko s dlouhým rukávem. Po půlhodině vyrážíme dál, bohužel trochu jiným směrem, než vede trať. No co, zhruba dva kilometry navíc nás nezabijí, jen s sebou musíme hodit, protože nás dohání skupinka dalších běžců. Cestou potkáváme na cestě dvě gulášovky. Takže moje tušení bylo asi správné. Další cesta byla docela pohodová, až na nějaké to klouznutí a jeden pád na zadek. Už se rozednilo a my jsme si mohli užít přírody kolem, nádhernou cestu skalním městem, lezení po kamenech a proplétání se mezi skálami. Pro tyhle chvíle to vlastně dělám, ty pocity se nedají dost dobře popsat. Prostě nádhera. Taková nádhera, že jsme na Supím hnízdě minuli K11. Co dělat, 7 km tam a zpátky nás bude stát hodinu a solidní propad ve startovním poli. Dalších devět lidí postupně proběhlo a spoluběžec Martin začal propadat splínu. Tak jsme se rozhodli, že tu hodinovou sekeru doženeme. A i ty Poláky dáme. To jsme ještě nevěděli, že Poláci jsou Maďaři a jeden z nich je Dániel Márton :) 15 kilometrů před občerstvovačkou mi došla voda. Docela problém, začlo vedro a ta představa, že skoro tři hodiny nebude co pít, taky radosti nepřidá. Nějak jsme to ale zvládli a dorazili jsme do Machova.

Do cíle noční části doběhl Martin osmý a mě se podařilo doběhnout minutu po něm se skupinkou dalších čtyř běžců. Hodinu jsme dohnali a po občerstvení mi zbývalo už "jen" 65 km. Poté, co jsem vylezl z hospody, že to rozběhnu, jsem dostal slušnou ránu z horkého vzduchu. Prašná cesta na K17 vedla otevřenou polní cestou, všechno rozpálené a já jsem zjistil, že nemůžu ani jíst, ani pít, natož běžet. Tři kilometry jsem se trápil, pak si spočítal dobu při aktuálním "tempu" a rozhodlo jsem se to ukončit. Tenhle závod jsem chtěl běžet, chodit se mi nechtělo, a za tři týdny čekají 10L700. Fatální asi byl ten nedostatek vody, a tempo bylo taky přepálené. Nohy by to zvládly, ale žaludek a vnitřnosti se postavily na odpor. A bylo to jiný než jindy, fakt vyčerpání a dehydratace, a tohle je o radosti, i když někdy trochu bolí. Tak snad příště bude líp. Ale celkově jsem spokojenej i tak a díky Olafovi a všem organizátorům za jejich práci a čas, bylo to ohromný a za rok to určitě zkusím znovu.

MUM 2013

301 km (7 x 43 km, 5.830 m+) 

(30. 6. – 6. 7. 2013)


Na MUM - Moravský ultramaraton, jsem se těšil už od loňska. S obdivem i trochou závisti jsem sledoval výkony svých kamarádů Ládi Gáška a Kristýny Hájkové a aspoň v duchu jsem si s nima krásně trpěl. Myslím, že už tehdy se pomalu tvořil záznam v mém kalendáři s názvem "Závody".

Do Lomnice jsme odjížděli v neděli ráno, přímo v den závodu. Časový plán cesty vyšel skoro na minutu, takže rezerva byla dostatečná a příprava na první etapu proběhla v klidu. Po horkých dnech přišlo příjemné ochlazení a slunečný den provázel lehký vítr. Dost dobrý den na závod, skoro ideální podmínky. Běželo to skoro samo, odpočinek v posledních třech dnech byl dobrý nápad. Na občerstvovací stanici na cca 20. kilometru jsem zažil lehký šok, protože chvíli za mnou dobíhá skupina běžců v čele s Danem Orálkem. Přemýšlím, zda jsem neběžel jinudy zkratkou, nebo zda oni již neběží druhé kolo. Po závodě zjišťuji, že zabloudili a mají v nohách o více než 3 kilometry víc. Sen je ale stejně splněn, aspoň na chvilku jsem předběhl Dana ;-)

V dalších etapách už jsme startovali ve dvou vlnách, rychlejší o hodinu později. Přemýšlel jsem o výhodnosti faktu, že jsem nejhorší z nejlepších, a po startu jsem si uvědomil, že mnoho kilometrů se na trati ocitnu úplně sám :-). Vlastně mi to ani moc nevadilo, a když jsem začal potkávat běžce z první vlny, tak mi to spíš pomáhalo. Detailnější průběh jednotlivých etap tady už popisovat nebudu, tak tedy jen nejdůležitější momenty: Vedro a bloudění na třetí, Vranovské etapě byla docela zajímavá prověrka sebeovládání. Pokus o závodění s lepšími v etapě čtvrté, v páté únava z mnoha kilometrů silnice a první příznaky rozpadající se tělesné schránky, v šesté pád na dlaně a koleno. Od druhé poloviny se mi ale běželo líp a líp, tělo se nějak adaptovalo na zátěž a jak jsem se rozběhal, všechno začalo fungovat a přestalo bolet. Síly jsem si rozložil správně, na poslední etapu zbylo dost a dost, ale lepší výkon nakonec už by stejně nebyl k ničemu, rozdíl mezi časy byl cca hodina. Nějaké rezervy ještě asi zbyly, ale jako první zkušenost s etapovým ultra jsem nadmíru spokojen s výsledkem, skončit v první desítce je pro mě veliký úspěch.

MUM je ale víc než jen závod, pro mě to byla příležitost setkat se se skvělými lidmi a užívat si s nimi běh v krásné přírodě Českomoravské i Drahanské vysočiny. Byla to skvělá dovolená, užil jsem si spoustu zábavy a pocit sounáležitosti s blázny nejen z různých koutů republiky, ale i z různých zemí Evropy. Těším se na další příležitost setkání s touhle vybranou společností. Těmhle lidem nechybí zapálení pro běh, láska k přírodě, ale ani respekt k soupeři, protože znají sami sebe a nemusejí si nic dokazovat. Díky všem za super týden a za rok zase na startu ;-)

Krakonošova stovka 2013

96 km (3.935 m+)

(14. 6. - 15. 6. 2013)


Opět skvělý zážitek, vlastně lepší než loni, menší horko, lepší kondice, jak by taky ne, když jsem měl natrénováno ze Silvy. Zase jsem si to užil, tahle trasa je vážně jedna z úplně nejvíc nejhezčích. Už jsem se rovnou předběžně objednal na příští rok. Rád jsem vás viděl, a ty co jsem neviděl, tak za rok rád uvidím :D 

43. místo. Mimochodem, od loňska jsem zrychlil o tři a půl hodiny. A vzhledem k volbě bot (silniční Adizero Boston) nemám navíc ani jeden puchýř.

Pražská stovka 2012

122 km (4.200 m+)

(7. 12. - 9. 12. 2012)

Poslední etapa EKUT, vzhledem k mrazu asi ta nejtěžší. A i když trochu placatější krajinou než je okolí Ústí, zase jsem poznal spoustu krásných míst. Skvělá trasa, vedoucí někdy místy, které bych sám asi nezvolil, snad i proto, že se tudy běhat nedá. 

Vyhlídka Máj a zmrzlá Cola

Proběhnout Nazaretským potokem suchou nohou se nepodařilo. Opět skvěle strávený víkend se skvělými lidmi. Co ještě dodat? Prostě příjemný proběhnutí ;) Díky všem za společnost a těším se na další akci.

LOUČENÍ s turistickým rokem 2012

167 km (6.950 m+)

(23. 11. - 25. 11. 2012)

1. etapa 57 km / 2450 m+. Denní část: Lovosice - Lovoš - Milešovka - Dubice - Větruše - Ústí nad Labem. Tuhle část jsem běžel v silničkách, a docela to šlo, po zadku jsem jel jenom jednou ;-) Docela pohodový běh v nádherné podzimní přírodě, jen ta "panoramata" kvůli mlze tak úplně nevynikla.

1. etapa, zleva: Petr Kotlář, Jarda Koptiš, Pavel Marek a Lenka Váchová

2. etapa 110 km / 4500 m+: Těchlovice - Buková hora - Velké Březno - Ústí nad Labem - Němčí - Třebušín - Plešivec - Varhošť - Ústí nad Labem. Etapa rozdělená na noční a denní část, po 43. kilometru trasa procházela základnou. Po ukončení první etapy zbylo dost času na jídlo i na odpočinek, špagety Quattro formaggi chutnaly znamenitě, ostatně podobně jsem si pochutnal i na chlebech s Ramou a salámem Vysočinou na občerstvovačkách :) Před odjezdem autobusu na místo startu v Těchlovicích jsem zkoušel ještě chvilku usnout, ale nějak se to nedařilo, endorfiny dělají svoje. Závod začal přesně ve 22:30 a hned první stoupání připomínalo sjezdovky na B7. Na Bukové hoře jsme poprvé ztratili značku a skupinka se rozdělila. Na cestu jsem se vydal bez mapy i navigace a orientovat se jen podle turistického značení někdy není úplně jednoduché. Na P100 zkusím aspoň nacpat trasu do hodinek. Z Bukové hory jsem se vydal se skupinkou v čele s Monikou, ale tu jsme stejně po nějaké době ztratili. Do Ústí jsem dorazil po lehkém kufrování s Tomášem Ulmou.

Na základně jsem se rozhodl počkat na světlo a trochu se prospat, dal jsem si dvě hodiny odpočinku a pak jsem se vydal sám na pokračování. Ve dveřích jsem potkal závodníka, co vyběhl chvilku přede mnou, říkal, že si promítl trasu, co uběhl, představil trasu, co ho čeká, a rozhodl se vrátit a jet domů. Říkal jsem mu, že o tomhle se nesmí mnoho přemýšlet, protože pokud se svého těla zeptám, jestli ještě můžu, tak se mohu spolehnout na to, že mi oznámí, že nemůžu :D Svítilo sluníčko, bylo docela teplo a běželo se báječně. Příroda v okolí Ústí nad Labem je prostě nádherná, moc jsem si to užíval a ani mi moc nevadilo, že běžím sám. Po cca 15 kilometrech začalo foukat a docela přituhlo, z rukávu na krku jsem narychlo tvořil čepici a nasadil větrovku a rukavice. Přitom jsem nějak minul odbočku a protáhnul si trasu o pár kilometrů po asfaltu. Pár lidí mě mezitím předběhlo a v hospodě v Třebušíně jsem se přidal k Ivanovi Martynkovi a zbytek trasy jsme dokončili společně. V hospodě v Hlinné jsme potkali Martinu s Evou a po nějaké době jsme je dohnali a pokračovali společně dál. Plány na dokončení závodu aspoň do půlnoci se nám postupně rozplývaly, postup se neustále zpomaloval, v noci se hůř sleduje trasa, takže rychlejším tempem se dá rychleji zabloudit. Dost času jsme strávili hledáním ztracené cesty, ale na tomhle místě musím pochválit čelovku Led Lenser, která moc pomohla. Na cca 83. kilometru přišla krize, hrozná únava, bolest snad úplně všeho, deset kroků se zavřenýma očima, otevřít, zkorigovat směr atd. Vzal jsem si jeden Ibalgin, a doufal, že aspoň něco by mohlo přestat bolet. Do dvaceti třiceti minut to bylo zase OK - asi nějaký zázrak :) Na Ivana přišla krize v podobném okamžiku, ale tomu "prášek štěstí" nějak nezabral. Podobně jako na B7 jsem byl až téměř do konce závodu v totálně euforické náladě. Tohle je ta meditace stezky, jak o ní píše Kerouac.


Do cíle jsme dorazili chvíli před čtvrtou ranní, a po tradičních chlebech se salámem a Ramou jsem to zalomil do spacáku. Po třech hodinách spánku byl čas vyklidit prostory a kupodivu jsem celkem bez velkých obtíží odešel po svých. Doma jsem se podivil ještě víc - váha ukázala úbytek hmotnosti jen jedno kilo za skoro 39 hodin běhochůze. Byl to super zážitek. A díky všem spoluběžcům, byl to s vámi skvěle strávený čas a těším se na vás na Pražské stovce.