208,119 km
( 26. 7. - 27. 7.2014)
Na dvacetičtyřhodinovku jsem se dlouho odhodlával. Je těžké představit si kroužení dokola, bez vnějších podnětů, na asfaltové dráze. Přesto jsem plánoval si to vyzkoušet, protože je to dobrá příležitost otestovat svoje limity. Placka s minimálním převýšením si sama říká o zajímavé výkony a co na to hlava, to se prostě uvidí.
Startovní listina slibovala, že tohle fakt nebude zadarmo, a tak jsem si při stanovování cílů zvolil dostat se do první sedmičky a pokusit se doběhnout co nejblíž k hranici 200 km. Nebo alespoň 180, kvůli kvalifikaci na Spartathlon. Do mobilu jsem nacpal narychlo vytvořený playlist s bpm 160, nějaká muzika se asi bude hodit. Všechno od folku až po Rammsteiny. Jinak žádné další přípravy, a rozhodl jsem se opět neměřit pace během závodu, ale běžet podle pocitu. Prostě udržitelné tempo. A hlavně to moje tempo, a nenechat se strhnout davem.
Cesta do Kladna proběhla podle plánu, zbylo dost času na přípravu, a pořadatelé se o nás vzorně starali. Na startovní čáře jsme se každý pozdravil se svým zapisovatelem, který každý zaznamenává výkony několika běžců. Všechno probíhá ručně, žádné čipy, jen zamávání na svého člověka. Trochu nebezpečné, pomyslel jsem si, doufejme, že těch kol, kdy si mě nevšimnou, nebude moc.
Netrvalo dlouho a přišla prezence před startem. Spousta známých jmen, a mě blesklo hlavou, co že to tady vlastně dělám. Naštěstí se brzy odstartovalo a my jsme se přidali ke kroužení k borcům, co o den dřív vystartovali na 48 hodinový boj se sebou samým. Po 24 hodinách už toho měli dost, a polední sluníčko umí asfaltový úsek před tribunou pěkně rozehřát. Plní sil jsme vyrazili do prvního kola. Trať vede po asfaltové bruslařské stezce, a kromě tribuny je cesta příjemně stíněna stromy. Trochu se to klikatí, takže to není ovál. Snad to půjde, pomyslel jsem si. Po cestě transparenty s různými nápisy nabádají hlavně dětské sportovce k dodržování bezpečnostních zásad. První kolo je za mnou, mávám na zapisovatelku, ona na mě, je to ok. Minuty ubíhají, první hodina je pryč, po dalších dvou beru do uší muziku a šlape to, jak má. Najednou od stolku zapisovatelů mávají, a do rukou dostávám oranžový praporek. Co s tím? Máš maraton, říká mi pořadatel, a 195 m od čáry stojí další, co mi praporek zase sebere a zapíše čas něco těsně pod 4 hodiny. Úplně podle plánu.
Na kilometrovém okruhu se lidi často potkávají, a vnější vjemy nahrazuje komunikace s ostatními. Na občerstvovačkách je všechno, co potřebuju, výborná polívka, ovoce, sushi, sladký koláč, později i tabletky proti křečím. Čtyři druhy čaje, cola, jablečný džus a multivitamín, voda, minerálka. Chia semínka s vodou. Vysypávám z želatinové kapsle anticramp a sypu si to do pusy. Kvůli želatině :-) Raději to nezkoušejte, málem jsem se udusil. Zapíjím to roztokem vody a mladého ječmene, a s kašlem pokračuju dál. Trochu tuhnu, ale zatím dobrý. Moje jméno se objevuje na tabuli průběžných výsledků na 5. místě. To mi dodává energii a chuť. Běhání dokola mi ani moc nevadí, jen se nedokážu odtrhnout od těch nápisů: "Ještě ti nebylo 15 a nemáš helmu? Opusť dráhu!". Jako bych to už někdy četl.
Přichází déšť a bouřka. S Martinou konstatujeme, že je to docela příjemný, a že je dobře, že jsme z trailů od Olafa tak dobře připravení. Ostatní pobíhají zabalení v pláštěnkách a kolem to legračně šustí. Pomalu se blíží stovka, a já vzpomínám na Satana, jak jsme si plánovali 12 hodin v Plzni a jak tam zkusíme stovku natlačit pod 10 hodin. Se žlutým praporkem dobíhám k cílové čáře o necelých 5 minut později.
Na tabuli se moje jméno posouvá o patro výš. Pěkný pocit, i když těch jmen, co tam viselo, a už nevisí, je na zemi několik. Nic to neznamená, makej, říkám si. Před půlnocí se mění směr běhu, a změna je to zásadní. Běží se teď proti směrovým šipkám, což je mi nepříjemné, a navíc začínám vnímat drobné nerovnosti terénu. Rovince před tribunou říká Martina kopec. A já jsem tomu říkal stejně, začínám se zadýchávat i na takovém minikopečku :) Přichází první krize, mám hlad, a zastavuji na vlastní miso polévku a potom chvilku uléhám na lavičku. Po čtvrthodině se to zdá být lepší, vstávám a snažím se to rozběhat. Zapisovatelka zjišťuje, kde jsem se zdržel, o svých ovečkách na trati mají přehled. Dvě kola trvá, než se zase rozběhám. Snažím se co nejvíc šetřit síly, soustředit se jen na svoje tempo a nevnímat příliš lidi, co mě dávají o několik kol. A hlavně skvěle běžící Dánku. Podle funění už člověk pozná, kdo běží za ním.
Noc byla dlouhá, ale dalo se to ustát. Ranní svítání obvykle přináší novou energii, a bylo tomu tak i tentokrát. Za světla se běhá veseleji, a ten pohled na růžovomodré nebe jsem si moc užíval. Začalo to vypadat, že by asi šlo si své 4. místo uhájit. S plynoucím časem začíná růst teplota, mnoho lidí má problémy se žaludkem, a já začínám mít taky. Dobíhám s dalším praporkem, tentokrát na stomíli. Snažím se pravidelně pít, ale z vody se mi zvedá žaludek a z ředěného džusu taky. Vybíhám kopeček a nahoře mám co dělat, abych v sobě všechno udržel. Dávicí reflex ale zastavuju a na občerstvovačce prosím o neředěnou coca-colu. Po douškách se snažím to do sebe dostat, a na 20 minut si lehám na betonové schody. Radek mi zatím utíká o další 4 kilometry. Zkouším vstát a běžet - kupodivu to jde, a po nějakém kolečku se vracím zpátky do tempa. Na třetí příčce se něco děje - problémy se zvracením nemám jen já. 171. kilometr, pak 175., a já se posouvám nahoru na třetí místo! Pár kilometrů za mnou je Čech a Polák. Zkouším vytrvat v tempu, jakého jsem schopen, a začíná svítat naděje, že by se mohlo povést něco nečekaného. Přichází 199. kilometr, praporek na dvoustovku. Cíl mám splněn za 23 hodin. A Polák pořád za mnou, 2 - 3 kilometry. Ivan a Radek radí taktiku, běžet jak to jen půjde a až se náskok zmenší na 2 km, zakousnout se a nepustit.
Poslední hodina byla zoufale těžká, s Polákovou pomocí jsme naběhali ještě 8 koleček. Posledních pár kol jsem se snažil ho opravdu uviset, a nakonec byl rozdíl skoro 2 kilometry. Bez cca 70 metrů. Třetí místo celkově, a třetí místo na mistrovství republiky. Pro mě byl tohle zatím ten největší úspěch, a moc jsem si závod užil. Asi to spolu souvisí :)
A musím poděkovat Sri Chinmoy Marathon Teamu za perfektní organizaci, Martině za cenné rady před závodem a Ivanovi, Radkovi a Honzovi za podporu na trati. Těším se na vás, brzy se uvidíme!
100 km (3.935 m+)
(20. 6. - 21. 6. 2014)
Potřetí na K100. Po zkušenostech z minulých let jsem si na pátek vzal půlden dovolené, abych se stihl trochu prospat. Domluvená jízda autem nevyšla, a tak jsem byl rád, že jsem nezrušil rezervaci autobusu. V 16:40 už jsem byl na Černém Mostě, sbalený a posílený hodinou spánku. Před autobusem bylo docela plno, lidé bez rezervace doufali, že se vejdou. Olaf na facebooku narychlo hledal spolujízdu autem. Nakonec se ale většina dovnitř dostala, i když úplně nacpaný autobus není vůbec prostředí pro mě - cizí zadek skoro na obličeji vnímám jako narušení osobní zóny. Cesta ale docela rychle ubíhala, trochu jsem ještě pospával, a v duchu si promítal trasu prošlou v minulých ročnících. Po cestě začalo pršet, a já jsem doufal, že zas brzo přestane, protože předpověď přeci říkala, že lehký déšť přijde až zítra.
Do Vrchlabí jsme dojeli s nepatrným zpožděním, ale přesto zbylo dostatek času na registraci, převlečení a přípravu. Před startem jsem ještě stihnul nakoupit v Bille na náměstí trochu jídla, které jsem si zapomněl doma v lednici. Obchoďák už měl mít zavřeno, ale nikdo se na mě netvářil nazlobeně, jen se ptali, jestli běžím stovku a že prý taky běhávali. Ven mě pouštěli garážemi, na náměstí jsem ještě stihnul posedět s Lídou a Vladimírem v pizzerii, pozdravit pár lidí, vyslechnout popis trasy, který jsem si samozřejmě nezapamatoval, a trochu zmateného Krakonoše. A potom konečně start. Mezi lesem hůlek lidí přede mnou se nemělo cenu prodírat. Aspoň to nepřepálím hned na začátku. Hned za náměstím začíná stoupání, a až na první kontrolu na rozhlednu Žalý je to víc než 6 km pořád do kopce.
Rychlou chůzí s občasným popoběhnutím jsem za necelou třičtvrtěhodinu dorazil k rozhledně ke kontrole. Těsně předtím potkávám Petra K., volá na mě, že to zase ženu hned od začátku. Běží se mi ale příjemně a lehce. Snažím se udržovat svižné tempo tak, abych se neuvařil, a nenechat se strhnout zběsilým úprkem lidí okolo. S Petrem K. a jeho spoluběžcem Petrem P. máme zhruba podobné tempo, tak běžíme kus spolu, povídáme o lidech co známe a o závodech, které plánujeme. Poslední dobou se všem v okolí nějak daří, osobní rekordy padají jeden za druhým. Vbíháme do lesa a já narychlo hledám a zapínám čelovku. Cesta docela ubíhá, v Horních Mísečkách další kontrola a horký čaj. Opravdu horký, musím ho dolévat studenou vodou, ale samozřejmě až poté, co jsem si spálil jazyk.
Rychle dopíjím čaj, odkládám kelímek a pokračuju dál. Následuje velmi dlouhý seběh po asfaltu až do Harrachova. Vnitřnosti se trochu bouří a za mnou se bouří několik běžců, že chemický útok na soupeře je nečestný a nesportovní. Vbíháme do obydlené oblasti a málem vrážím do přejetého jezevce. Docela jsem se lekl, a bylo mi ho líto. Lidi asi jezdí jako blázni, přehlídnout něco tak velkého.
V Harrachově následovala další kontrola, na občerstvovačce jsem našel i jídlo pro mě - chleba s marmeládou. Rychle jsem se najedl, vypil půllitrovku vody, vysypal kamínky z bot a vydal se znovu na cestu. Tentokrát sám, do táhlého stoupání přes Mumlavské vodopády na Krakonošovu Snídani. Kolem vodopádů vede pěkná lesní cesta, a je škoda, že jsem to ještě neviděl za světla. Každopádně letos s kvalitní čelovkou jsem vodopády viděl a na chviličku jsem se u nich zastavil. Pěkný. Další cesta pokračovala po silnici, snažil jsem se běžet a chvílemi jsem při chůzi odpočíval. Přede mnou několik čelovek, snad po 100 metrech se otáčeli, bylo znát, že je znervózňuju. Nesnažil jsem se ale nikoho stíhat, a držel si svoje tempo.
Konečně nahoře. Krakonošova Snídaně, Vosecká bouda, Svinské kameny. Fouká, prší a přes mlhu není vidět víc, než na dva kroky. Mrznou mi ruce a často ztrácím cestu, a pára od nosu při dýchání viditelnost ještě zhoršuje. Šlapu do louží, a nevím, kam svítit, do dálky a nebo pod nohy? Obojí je v té mlze nanic. Nasazuju bundu a rukavice, samozřejmě zase pozdě, na zmrzlé ruce to moc nejde. Pak se ale podaří a já dorážím na kamennou cestu vedoucí dolů přes Sněžné jámy směrem k další kontrole - k Lužické boudě. Kameny jsou mokré a že kloužou, zjišťuju dost brzy. Padám na kamení hlavou dopředu, ruce to ale stihnou o něco dřív a obličej zastavuje asi 5 cm od velkého kamene. Ruce po pádu trochu pálí a já zásadně zpomaluju. Předbíhá mě snad 8 lidí, včetně obou Petrů. Přichází lehká krize a myšlenky o tom, proč že to tady vlastně blbnu. Ještě jedno sklouznutí po zadku a pak už přichází terén bez kamení. Konečně můžu zase běžet.K Lužické boudě dobíháme oklikou se skupinkou dalších lidí.
Na Lužické boudě čeká gulášovka, kterou s díky odmítám a beru si jen rohlík a čaj. Doplňuju trochu čaje do lahve. Potkávám oba Petry a vyrážím s nimi na další cestu. Běží se dobře, nic moc nebolí, a další cesta v Polsku je moc zajímavá. Kamení, kořeny, sem tam bažinka, povídáme si a vyhlašujeme prémii za přechod úseku suchou botou. Do deseti minut jsou všichni od bahna. Cesta pěkně ubíhá, začíná svítat, odkládáme čelovky a cesta je hned zase o něco veselejší. Kontrola v Domku mysliwskem, horký čaj, který jsem ani neochutnal, abych neztratil spoluběžce, a zase na cestu. Stihnout tak východ slunce na Sněžce. Skoro se nám to podařilo, obzor byl zatažen mraky a sluníčko opravdu z mraků vysvitlo při posledním stoupání na Sněžku. Loni se tahle cesta opravovala, a letos se šlo nahoru o poznání lépe. Tady se to docela povedlo, žádné schody, ale pěkná rovná cesta s několika stupínkama ve velkých stoupáních. Na Sněžce docela fučelo, nahoře jsme viděli nevěstu v bílých šatech, muselo jí být dost zima. Nahlásit číslo na kontrole a rychle dolů do tepla.
Úsek ze Sněžky dolů jsem nikdy neměl moc rád, schody dost devastují kolena. Letos to ale bylo nějak snesitelnější, a přišlo mi to i kratší, než v jiných letech. Ze Sněžky na Pomezky to nebyla ani hodina, a čekal na nás čaj a chleba s tvarohem. Vlastně chleby. Senzační jídlo. Po jídle jsme zas vyrazili, do kopců, vlastně po skoro rovinkách střídavě chůzoběhem. Z kopce nás předbíhá kluk, s velkýma silničníma botama. Strašně dupe a běží po patách. Au, to ho ale musí dost bolet. Dlouhý seběh po silnici do Velké Úpy. A pak lehkým stoupáním do Pece - indiánským během od lampy k lampě střídavě běh a chůze. Přichází občerstvovačka v Peci, zjišťujeme, že jsme zhruba v první dvacítce. Potěšitelné. Mažeme vazelínou místa, která si to nejvíc zaslouží a vyrážíme dál - žádný hluchý místa :)
Stoupání po sjezdovkách nad Pecí k Hrnčířským boudám ani trochu nesvádí k běhu. Rozebíháme se až u Husovky, a já si říkám, že to nejhorší máme za sebou. Posledních cca 6 kilometrů vede mezi poli, je to takový nepříjemný úsek, ale letos alespoň není takové vedro. Pomalinku dorážíme k cíli, Petr volá, že už vidí kostel, koukám po kostelu, a - už zase padám. Zvedám se z prachu cesty, nic se nestalo, jen odřené koleno, a ani ne do krve. Běžíme, chlapi, už jen kousek. Startovní čísla dáváme k sobě, aby systém načetl stejný čas. Systém to ale stejně neudělá, výsledky se potom korigují ručně. Dobíháme společně v čase 12:33:52 na 19. - 21. místě, o skoro dvě hodiny rychleji, než loni. Super zážitek, a další výzva na rok 2015 :)
167 km (6.936 m+, 7.214 m-)
(11. 4. - 13. 4. 2014)
Závod sezóny. Poctivě jsem se připravoval, v březnu jsem naběhal 700 km. Objem zcela dle plánu, jen kopců je v okolí málo. Do Šárky či Prokopáku daleko, snad tedy bude stačit kopeček na Krejcárek a schody na Klíčov.
Na tenhle výlet jsem se moc těšil - poprvé u moře :) Do Chorvatska jsme vyráželi v sedmi lidech v mikrobusu Peugeot. Cesta byla dlouhá, ale docela příjemná, i když cestou přes Rakousko docela silně pršelo. V průběhu cesty se ale vyjasnilo a odpolední sluníčko jen podtrhlo krásu okolí. Za jízdy jsem se snažil vyfotit zasněžené vrcholky hor v dálce a jako vždycky na cestě jsem si představoval, že tudy běžím. Za slovinskou hranicí pořizujeme dálniční známku. "Kaditi prepovedano!", říká nápis na sloupu čerpačky. No dobře, chvilku to ještě vydržím, a pro jistotu si před další cestou odskočím :)
Slovinská krajina je krásná i jen při průjezdu dálnicemi. Tu a tam se objeví kamenný kostelík, a já bych měl chuť zastavit a do každého se podívat. Máme ale jiné plány, takže nezbývá jen obdivovat tu krásu okolo. A mosty a tunely a mýtné brány. A hory, svítící svěží jarní zelení. Na nejvyšších kopečcích jsou rozhledny, a na jejich nejvyšším místě si představuju desky s fixem a papírem A4 s velkým černým písmenem K.
Projíždíme Slovinskem a dostáváme se na chorvatskou hranici. Následuje rozhovor s nepříjemným chlapíkem ve strážní budce, kam prý jedeme a co tam jako budeme dělat. Co ti je do toho, opičáku, napadá mě, a je vidět, že i ostatní už dávno odvykli praktikám v naší zemi kdysi běžným. Kluci ukazují prospekt závodu a celník nás zamračeně propouští na další cestu. Zastavujeme na čerpací stanici, a zjišťujeme, že teplota stoupla snad o deset stupňů. Svítí sluníčko a vedle pumpy roste palma. A za ní olivový háj.
Brzy dorážíme do Umagu, zařizujeme registraci a ubytování a vyrážíme na jídlo do města. Fotím jak divý (coby zuřivý reportér jsem kdysi na čtrnáctidenní dovolené udělal dvě fotky, teď jich mám už asi třicet) a obdivuju dřevěné lodě na moři. Číšník z pizzerie nás zve na jídlo, sedáme si tedy, kluci ochutnávají místní pivo a já si pochutnávám na skvělé vegetariánské pizze. Jídlo tady není levné, ale je z čerstvých a kvalitních surovin. Prostě nejlepší pizza, po celodenním cestování zasloužená dávka energie.
Start závodu je plánován na páteční podvečer, závodníci odjíždějí z Umagu do Labinu připravenými autobusy. Ještě před odjezdem chceme něco pojíst, ale Umag před sezónou je mrtvé město. Nakonec nacházíme otevřenou pizzerii a objednáváme zeleninový salát, dva šopské a jeden řecký. Děvče se saláty přichází snad po 40 minutách, přináší dva úplně stejné a o jednom prohlásí, že to je šopák, a o druhém, že je řecký. Čekám na svůj poslední šopák a po dalších pěti minutách se dočkám řeckého salátu. "It's OK", říká Kuba Hájek té slečně, a já říkám "ty vole, to není OK". Další hodinu času už ale nemáme, kvapně dojídám Jakubův řecký salát a běžíme k autobusům.
Cestu autobusem mi zpestřuje velká žlutá cedule se šipkou a s nápisem "Kokoti". Fotit ale nestihnu, tak doufám, že to nebyli jediní ve vesnici a že se mi podaří udělat fotku později. Bohužel asi jediní byli, nebo jejich příbuzní žijí někde v tichosti bez okázalých označení.
A už je tu Labin, poslední přípravy před startem promazat co je třeba, udělat společnou fotku početné česko-slovenské skupiny, zkritizovat obráceně pověšenou českou vlajku, dojít si do restaurace na WC a už je tady start. ... three, two, one, GO! Jsme docela vepředu, a po kostkách historického centra to jde docela rychle. Tempo vypadá, že jsme vyrazili na půlmaraton, ale udýchat se to dá a aspoň budeme brzy v cíli :) Trasa je značená malými vlaječkami snad každých 100 metrů. Probíháme promenádou u moře, potkávám Petra K., ale pak ho zase někde ztrácím. Jediná taktika je nepřepálit to a nezakyselit se hned na začátku, i když tempo okolí k tomu hodně svádí.
Nacházím svůj rytmus a je mi skvěle, užívám si výhled na moře, a krásná cesta se zvedá do hor. Na cestě fandí ředitel závodu a já mu ukazuju palec nahoru - tahle trasa mě prostě nadchla. Kolem jsou nádherné kamenné domy, na velkých zahradách rostou obrovské keře rozmarýnu. Všude klid, zpěv ptáků, vůně mořského vzduchu.
Potkávám Kubu Ř., prohodíme pár slov, chvíli běžíme spolu, a při seběhu kamenným mořem Kuba prohlásí cosi o "zajímavém terénu" a zmizí v dáli. Nemám v úmyslu ho stíhat, ale radost mi udělalo, že běžec v růžovém triku, kterého jsem minul, je László. Zdravím ho, a on kouká docela udiveně. Mám stejně skvělý pocit, jako na první etapě MUMu, kdy na 21. kilometru minutu po mně přiběhli na občerstvovačku Dan Orálek s Michalem Kovářem. Kufrovali nějaký ten kilometr, ale co na tom :) Zatím se mi běží skvěle, na sladké datlové a fíkové raw tyčinky, co mám s sebou, ale nemám chuť, chce to něco slaného. Upíjím vodu z camelu, co jsem si nalil v apartmánu v Umagu z vodovodu. Voda chutná odporně, páchne chlórem a já s ní opravdu šetřím. Doušek se dá spolknout se zacpaným nosem, jinak nic moc. Na první občerstvovačce si dávám banán, nějakou minerálku a pokračuju dál. Chci co největší kus uběhnout za světla, v noci se postup obvykle zpomalí. Pomalu se stmívá, a já zapínám čelovku. Chytrou čelovku půjčenou od Ládi G. - svítí tam, kde je třeba, neoslňuje a pozná, kam koukám. Programovatelná, s USB, chytřejší než já. V téhle chvíli určitě.
Přibíhám na občerstvovačku na 30. kilometru, a těším se, že vyleju zbytek odporné vody, teď ještě navíc teplé, a naleju čistou, voňavou, pramenitou. Dolévám camel, dám si kus banánu a vyrážím dál. "Good luck!", říkají holky z občerstvovačky a já přemýšlím o tom, že jaképak štěstí, v tréninku a duševní přípravě to je. Jak tak přemítám, zakopávám o kámen, ruce s hůlkami letí dopředu a já padám. Holení projíždí ostrá bolest, náraz z plic vypumpoval všechen vzduch, a ještě k tomu takový divný zvuk. "To bolí", říkám nahlas a k tomu ještě něco, co si ale už přesně nepamatuju. Sbírám tělo ze země, kontroluju kosti - nic zlomeného asi není, v holeni díra, ale kompresní návlek to nějak zastaví, zkouším se rozeběhnout, beru do ruky hůlky a zaúpím - pravá karbonová hůlka je zlomená! Hluboký v srdci žal mě ovládl ale jen na chvíli - stejně to nevyřešíš, soustřeď se na závod, bez hůlek to půjde hůř, ale půjde to. Rozbíhám se stylem de Peyrac, a po čase bolest mizí. Hole končí složené v batohu a já pokračuju dál. Nová voda v camelu chutná stejně odporně, jako ta předešlá. Zřejmě byla ze stejného zdroje.
Na další kontrole na 40. kilometru jsem potkal Aleše, stěžuju si na zlomenou hůl a Aleš mě utěšuje, že to nic není, že on zlomil obě :) Potom přibíhá Petr K. a ptá se, kolikátý je to kilometr. Osmdesátý? Nechci tě ranit, ale myslím, že teprve čtyřicátý. I těch 40 km takhle náročným terénem dá zabrat, a člověk rychle ztrácí pojem o čase.
Po cca 5 hodinách výhružně zablikala chytrá čelovka. Za nějakou dobu budu měnit, pomyslím si, když v tom klekne navigace. Zastavuju, hledám baterie, vyměním v GPS, batoh hezky na záda a jedeme dál. V tom nové zablikání čelovky a ... tma. Zastavuju, hledám druhou čelovku, uklízím tu vybitou a zjišťuju, že žluté světlo Led Lenser pěkně nepříjemně bodá do očí. Navíc osvětluje jen část terénu, který jsem předtím viděl. Takže rada - kdo nechce utrácet, netestujte chytré čelovky.
Na 80. kilometru je velká občerstvovací stanice, a máme tam pytel s náhradním oblečením. Převlíkám ponožky i boty, promazávám nohy i ostatní potřebné partie, jím, piju, a zjišťuju, že jsem totálně tuhej. Potkávám Kubu Hájka, se kterým se snažím pokračovat, ale nejde to. Posílám ho, ať běží sám, abych ho nezdržoval. Dobelhám k brodu. Si snad dělaj prdel, teď jsem si vyměnil ponožky a mám se hned namočit? Voda nad kotníky, do toho se mi nechtělo. Napravo vidím most, tak jsem to obešel a pokračuju dál. Pěkně jsem to vyřešil, libuju si, když v tom vidím zradu - potok se kroutí a brodů je několik. Přibíhá Aleš, vypráví o kufru, který s Petrem udělali na 40. km, a pak skáče přes potok. Šplouch, říká jeho bota a já trpím při představě 70 km v mokru. Koukám na kameny ve vodě, je jich málo, tak hledám nějaké v okolí a nekecám - skládám je do vody tak, abych přešel suchou nohou. Jeden kámen, druhý, tře ... šplouch. Už vím, proč šipky vedly přes ten první brod a ne přes most - vyřešilo by to dilema a neztratil bych čtvrt hodiny blbostma. Na další cestě mě předbíhá i Petr, a vypráví o kufru na 40. Jo, slyšel jsem od Aleše. Nějak se stále nemůžu dostat do tempa, chybí mi energie, a na sladký vůbec nemám chuť. A i z představy, že bych něco z toho snědl, se mi zvedá žaludek. Parmazán na občerstvovačkách je super, ale není to ono, něco tomu chybí.
Takhle jsem se trápil snad 50 kilometrů. K parmazánu jsem přidal trochu víc pečiva - a bylo to. Najednou to zase přišlo, zase to běželo samo. Ke konci závodu se mi to stává často - posledních 20 - 25 km přichází gejzír energie. Zas jsem si to užíval, ve stavu dokonalé euforie, žádná bolest, jenom zvíře v běhu. Přišlo mi, že i smysly se zlepšily, že daleko líp slyším i cítím. Ale to, co jsem slyšel, zřejmě nebylo skutečné, posledních 10 kilometrů jsem utíkal před čelovkou neexistujícího Slovince. Ozvěna vlastních kroků v noci vede k zajímavým závěrům :)
Při doběhu do Umagu jsem trochu kufroval - značení zřejmě někdo poupravil nebo odstranil. Asi 10 minut jsem pobíhal s GPS po městě, než jsem našel správnou cestu. Doběhl jsem na 39. místě v čase 30:33:16. 100 miles of Istria byl jeden z nejpovedenějších závodů, s perfektním značením a organizací, a až doladím jídlo na dlouhých tratích, a potrénuju trochu kopce, myslím, že i výsledek bude příště o něco lepší.
107 km (4.400 m+)
(31. 1. - 1. 2. 2014)
První závod v tomhle roce. Skoro po dvou měsících. Na pátek jsem si tentokrát vzal dovolenou, abych všechno stačil v klidu připravit, ve čtvrtek přezuju na zimní gumy a v pátek přes den ještě trochu pospím. Dopadlo to samozřejmě trochu jinak, místo čtvrtečního přezouvání jsme sepisovali protokol o nehodě, protože jsem nedobrzdil, když přede mnou zastavil na místě chlapík, aby nezajel chodce. On zimní gumy asi měl.
No nic, přezul jsem v pátek dopoledne, ze spaní už nic nebylo, rychle zabalit, snad nic nezapomenu. Tohle na vršek, tohle dolů, boty mám, hůlky, navigaci, namazat housky a rozmixovat polníček s vodou, jablkem a kapkou olivového oleje, čímž vznikne nápoj zvaný "žabí hlen". Naházet to do auta, sbalit rodinu, nabrat po cestě spoluběžce Libora a Pavla a vyrazit.
V Novém Boru jsem pak vyložil rodinu u příbuzných a vyrazili jsme do kempu Valdek. Všechno šlo hladce, dorazili jsme se slušným předstihem, takže bylo dost času vystát frontu na registraci. Dostávám originální malovaný itinerář trasy a čip na batoh. Hledáme místo na převlečení a místní "tělocvična" se nám nezdá být tím pravým prostředím. Převlékáme se tedy přímo v hospodě. Při oblékání mi došlo, že jsem přeci jen něco zapomněl. Návleky na boty, úplně nové, pro účely Ledopádů speciálně zakoupené, leží doma v Jenštejně ve skříni, aby se neošoupaly. No nic, asi budu mít v botách trochu vlhko.
Netrvalo dlouho a už se všichni vydáváme k autobusům, které nás mají dopravit na start. Pomalu postupuji ke dveřím a najednou se moje levá noha propadá až po kyčel do trubky v zemi. Nohou projíždí bolest, zakleju něco ve smyslu jako "kruciš" a říkám si, že bolest na závodě obvykle přichází mnohem později, než hodinu před startem. Soukám se ven a pajdám k druhému autobusu na rozcestí. Noha je v pořádku, vypadá to jen na pěkný jelito (tím teď myslím tu nohu).
Po dojezdu na start a výstupu z autobusu začíná pěkně foukat. Rychle vytahuju z batohu větrovku a už je tady start závodu. Namrzlou silnicí pořád vzhůru, trochu to klouže, ale na nesmeky to zatím není. Posléze ledový asfalt mizí a začíná sníh. Smutně vzpomínám na návleky ve skříni.
Noční část tentokrát probíhá známými místy, dvakrát jsem po Lužických horách běžel v závodě 10 lužických sedmistovek. Luž, Velký Buk, Klíč, Bouřný, Jedlová. To znám, bude snadné se orientovat. Poprvé vidím tuhle trasu v noci a v zimním čase. Běží se mi krásně, nic nebolí, jen nevím, jak se oblíct. V poryvech větru je strašlivá zima, ale když vítr ustane, potím se. Zkouším regulovat teplotu rozepínáním a zapínáním větrovky, a pak jí svlékám. Lepší, když je trochu chladno, než se moc zpotit a dehydrovat se.
Podruhé dorážím na kontrolu na Tolštejn. Přede mnou je zhruba 30 lidí, to vypadá dobře. Nic nebolí, běží to skoro samo. Přemýšlím o tom, že mám vlastně výhodu, že nemusím tolik sledovat trať. Stopy běžců přede mnou mi jasně ukazují směr. Paráda. Teď by to mělo vést kolem Jedlové a pak nahoru na vysílač. Že vede cesta stále dolů, je divné, ale ne moc, takhle to přeci bývá, abychom nabrali nějaké to stoupání. Pozoruji okolí a říkám si, že to tady vypadá všude stejně. Když podlézám spadlý strom, který vypadá taky ale úplně stejně jako jeden, co jsem již před pár hodinami podlezl, začíná mi to být divné čím dál víc. Koukám na navigaci, jo, dobrý, jsem na trase, jen je divný, že ta modrá čára, co ukazuje prošlou trasu, je i přede mnou. Kontroluji vzdálenost do cíle první etapy. 40 kilometrů. Ty v*le, kde to jsem? Odpověděl jsem si.
Doběhl jsem na rozcestí, přečetl nápis "Nová Huť", spočítal ztrátu na více než dvě hodiny a přehodnotil tenhle závod na príma trénink. Tak zase zpátky. Tady už nezabloudíš, bejku, protože to tu znáš, byl jsi tady už dvakrát, dodával jsem si sebevědomí. A zpátky na trase. Je to docela fajn, zase začít potkávat nějaké lidi. V cíli noční etapy jsem měl v nohách 65km. V hospodě U Kuruce jsem potkal Jardu, který se dost divil, co tam dělám. Moc se mi to nechtělo vysvětlovat. Vyměnil jsem ponožky, pojedl housku, chvilku oddechl s hlavou na stole a načepoval vodu na další cestu.
Kolem ledopádů jsme to myslím šli obráceně než loni, a ledové krásy bylo letos také o poznání méně. Přesto to bylo úchvatné. Na občerstvovačce jsem dostal ke chlebu i kus sýra, když jsem odmítnul nabízený salám. Po cestě jsem potkal Vítka, se kterým jsme prošli část trasy. Povídáním cesta lépe utíkala a v Kopci v hospodě jsme dohnali Jardu a Libora. Ani jsme se moc nezdržovali a vyrazili jsme dál. Zanedlouho nás dohnali Libor se Zdeňkou a zase bylo o čem povídat. Závodit nemělo cenu, tak se to nějak změnilo na pěkný běžecký výlet. Po stovce jsem zase začal cítit puchýře na šlapkách pod prsty nohou. Málo namazaná noha v mokré ponožce. Byla to ale jediná bolest tohodle závodu, snad kromě později se rozloučivšího nehtu na noze.
Díky všem za dobře zvládnutou organizaci, moc jsem si to užil. A už se těším na jaro a na Šluknovsko. A tentokrát už asi trochu nastuduju trasu, abych si napravil reputaci.
