neděle 8. prosince 2013

Pražská stovka 2013

145 km (5.200 m+)

(6. 12. - 8. 12. 2013)


Na poslední, třetí etapu EKUT, 20. Pražskou stovku, jsem se moc těšil.  Pro mě to je jedna z nejdůležitějších událostí sezóny, a i letošní startovní listina slibovala, že budeme svědky velikých sportovních výkonů. Já teda jen chvilku, před startem a bezprostředně po startu, protože špička českého ultratrailu doráží do cíle o mnoho hodin dříve než já. Přesto je ta atmosféra nezapomenutelná, a krásná a náročná trať je výzvou pro každého, kdo se postaví na její start. Výzvou pro poznávání a posouvání vlastních hranic. A protože se každý z nás zlepšuje, a Olaf to dobře ví, každým rokem je i trasa delší a náročnější :)

Letošní předpověď počasí slibovala na víkend silný vítr, a pokud by snad rychlost větru měla dosáhnout síly orkánu, už měl připravené i jméno - Xaver. Jméno měly pro mnohé z nás připraveny i manželky, protože se o nás bojí. Po dlouhém rozhodování jsem zvolil větší 28 litrový batoh a zabalil spoustu oblečení navíc, abych ve vichřici nezmrznul, jak mě žena strašila. Vzpomínala přitom na Hanče a Vrbatu a doufala, že mám víc rozumu než oni. Zbytek prostoru v batohu jsem vyplnil jídlem.

Na registraci jsem dorazil autem, pozdravil se s několika známými z DM, připevnil čip na batoh stahovací páskou a vyrazil jsem na místo startu. 10 minut do startu, rychle se pozdravit s rychlíky, a už je to tady, 10, 9, 8, 6, ... čísla se nějak zamotávají ... 3, 2, 1, a je to tady. Had lidí s čelovkami se pomalu rozbíhá, zprvu mi to přijde divně pomalé, ani chůze, ani běh, ale posléze přemýšlím, zda nesundat větrovku, protože se začínám zahřívat. Po vyběhnutí na volnou pláň mě nápad zase přejde, fičí to docela obstojně. Na prvních kilometrech se dav lidí ještě občas zasekne na užších místech trati, ale brzy se začínají vytvářet několikasetmetrové rozestupy. Vlaju za Lídou, Vladimírem, Pavlem, Liborem a zjišťuju, že si raději od začátku pojedu svým tempem, začátek mám vždy radši pomalejší, než se rozběhnu.

První kontrola je čipová, přede mnou je asi sto lidí, a stopy ve sněhovém poprašku krásně ukazují cestu. Sněží a fouká, ale je to snesitelné. V porovnání s bahnitým terénem na Loučení je tohle mnohem příjemnější. Cesta pěkně utíká, míjíme se s mnoha lidmi, a jak jsou všichni zakuklení, ani se nepoznáváme. Na první občerstvovačce dostávám od Denisy z dailymile fantastický domácí koláč s povidly a s tvarohem. Skvělý nápad, díky :)

V podchodu pod přejezdem potkávám Pavla Fenyka, a kus cesty běžíme společně. Cesta pěkně ubíhá a rozestupy mezi světýlky čelovek se zvětšují. Nad ránem dorážím už zase sám na třetí kontrolu do Všeradického pivovaru. Rozhlížím se a zdravím známého - čau rychlíku, jak jsi tu dlouho? Prý se nemám stresovat, do restaurace dojeli autem. Objednávám vývar a džus s vodou a píšu SMS domů. Na polívku jsem čekal snad 20 minut, a moc mi nechutnala. Vybaluju rohlík se šunkou a sýrem a vyrážím na další cestu. Začíná svítat a čelovka už není potřeba.

Ranní svítání mi vždycky dodá energii. Potkávám Petera Vala s Laurou, ale brzy mi opět utíkají. A na zbývajících 18 kilometrech noční části je opravdu spousta věcí k vidění - lom Kobyla, nekonečný tunel ve skále, naučná stezka Zlatý kůň, Koněpruské jeskyně, Axamitová brána. Nádhera. V tunelu jsem šel s přivřenýma očima, v tom malém prostoru se až točí hlava.


Lom Kobyla - tunel ve skále
Do cíle noční části docházím celkem v přijatelném stavu. Objednávám další polévku, tentokrát výbornou, a k tomu další džus. A kafe. Džus a kafe stojí 70 korun. Nechci se tu dlouho zdržovat, promažu části těla, které si to zasluhují, a vyrážím na denní trasu. Už jen 65 kilometrů. Itinerář tentokrát neobsahuje informace o kilometrech. Kontroluji, zda nemám chybný výtisk jen já, ale pořadatelé potvrzují, že kilometry fakt nejsou.


Svatý Jan pod Skalou
I denní část trasy nabízí spoustu krás, i když třeba u Svatého Jana pod Skalou mám na výstup na vyhlídku trochu jiný názor. Pohled z vyhlídky je ale úžasný. Při výstupu nahoru znovu potkávám Petera s Laurou, mají už náskok asi půl hodiny. Začínám mít žízeň a nahoře na vyhlídce míchám zbytek vody z camelu s iontovým nápojem v prášku. Trocha cukru v ionťáku rychle dodala další energii a seběh z vyhlídky už byl zase v tempu.




Karlštejn
Na Karlštejně dávám další polívku, ale ze zelňačky si dám raději jen vodu, zelí a uzenina není úplně to, co žaludek potřebuje. Zapít colou, naplnit lahev, vsypat další ionťák, rohlík na cestu a jde se zase dál. Rohlíky láskyplně zabalené manželkou jednotlivě do ubrousků mají jednu nevýhodu. Z těch ubrousků už nejdou vyjmout. Žvýkám rohlík s máslem, šunkou, sýrem a třívrstvým papírem. Nu což, vláknina :) Na další cestu vyrážíme s Josefem Smolou, ostravským maratoncem, a neskutečným borcem. A povídáme si o maratonech a o regeneraci a vůbec o samých zajímavých věcech. A z kopce to běží samo. A špatným směrem. Vracíme se zpátky k červené odbočce. Před půl rokem jsme tady s Liborem běželi po úplně stejné trase. 

Po ceste se přidáváme ke skupince dalších lidí a společně pokračujeme přes hrad Karlík, Černošice, Mokropsy dále směrem k obávanému údolí Nazaret. Údolí Nazaret se to tam jmenuje proto, že běžci, a hlavně Lída, při přeskakování potoka sem a tam nadává Olafovi a křičí "ježíšimaria". Letos Lída zaváhala, že si tuhle lahůdku nechala dobrovolně ujít. Tentokrát už ale nebloudíme, značení je vylepšeno odrazkami, které na dálku ukazují kudy dál. To byl skvělý tah, značení se letos opravdu zdařilo. A už je tu K20. A po zeleném psaníčku šíleným stoupáním nahoru na vyhlídku. Na tohle se nedá natrénovat, takovýhle kopce nejsou běžné snad ani v Beskydech :) Naštěstí to není zas až tak dlouhé a my úspěšně dorážíme do hasičárny v Jílovišti na poslední čipovou kontrolu před cílem.

Kontroluju puchýře na nohách a zjišťuju, že je třeba dál pokračovat rychleji. Dál to prostě zkusím během, 15 km už to zvládnu. Ve dvojici s Petrem M. lehkým klusem pokračujeme k cíli. Běh se zdá být vážně méně bolestivý než chůze, puchýř pokrývá velkou část chodidla pod prsty. Zbytek cesty do Modřan trvá 3,5 hodiny, chůzí by to bylo ještě o 1,5 hodiny déle. Do cíle dorážíme za 28 hodin 22 minut na 51-52 místě. V cíli beru za stahovací pásku, abych odstřihnul čip, a páska se sama uvolňuje :) Zajímavé, že se neuvolnila někde po cestě.

Tahle akce byla asi poslední větší v tomhle roce, a myslím, že byla jedna z nejpovedenějších. Potkal jsem se zase s partou nadšenců jak v závodním poli, tak i na straně pořadatelů. Díky vám si můžeme užívat takovéhle super akce. Díky tomu, že jste ochotni několik nocí nespat a udělat něco pro druhé, mrznout na občerstvovačkách spousty hodin a když tak o tom přemýšlím, netroufnu si rozhodnout, kdo z nás je větší vytrvalec. Díky Olafe za skvěle zvládnutou organizaci. A ještě jednou díky všem a těším se na další setkání s vámi.



neděle 24. listopadu 2013

LOUČENÍ s turistickým rokem 2013

170 km (6.900 m+)

(22. 11. - 24. 11. 2013)


Na Loučení jsem jel letos už ve čtvrtek večer, a po zkušenostech se zpáteční cestou z Polska jsem nechal auto doma a jel vlakem. Jízdenka zakoupená na eShopu ČD se dá pořídit už za 100,- Kč. Za 80 minut jsem byl z Prahy v Ústí, našel jsem základnu, zjistil, že tam zatím skoro nikdo není a šel se do města najíst. Kolem 23:00 hodiny jsem šel spát, a i když mám poměrně tvrdý spánek, neustále vrzající a bouchající dveře nedávaly moc nadějí na odpočinek. Přesto je to lepší, než vstávat před čtvrtou ranní a cestovat na start. Naházel jsem do sebe pár piškotů a vyrazil k autobusu, který nás dovezl na start 1. etapy.

Start se o nějakou dobu posunul, a tak ani nebylo potřeba zapínat čelovku. Kus trasy jsme běželi s Liborem, v prvním stoupání předběhli Lídu (ano TU Lídu :)) a já jsem myslel hlavně na to, abych se nenechal strhnout davem a nepřepálil to. Počasí se od čtvrtka umoudřilo, přestalo pršet, a moc pěkná trasa měla snad jedinou vadu. Rozmočená tráva a mech se už neudrží na povrchu cesty a klouže pod botama. Zalitoval jsem, že jsem nechal hůlky v batohu na základně a při "sebězích", nebo spíše skluzech jsem se snažil držet všeho, co bylo po ruce. XA 3D Pro kloužou na kamenech. Kloužou i na blátě. Ale na tomhle blátě klouže asi úplně všechno. Tyhle botu jsem si koupil hlavně proto, aby mi chránily nehty na nohách. Vím, je to trochu bláhové, když už skoro žádný nehty nemám :)

Na občerstvovačce v hrnci plavaly tlusté párky. Neodolal jsem, a půlku jsem si ukrojil. Chutnalo to dost dobře, tak jsem vylovil i tu druhou půlku, snědl, pořádně zapil Colou a přeslazeným čajem a vyrazil dál. Tohle byl zajímavý pokus, po párcích mi bývá blbě i v klidu, ale kupodivu párek promíchávaný za běhu s nápoji zůstal v žaludku, i když se ozýval o něco déle, než je běžné.

Do cíle první etapy jsem dorazil po 8 hodinách a 45 minutách. Stačil jsem se trochu prospat, s Liborem jsme zašli na jídlo do čínského fast foodu, po cestě jsem si vyfotil auto s nápisem www.chlazenivlk.cz a pomyslel si, že by se to teď docela hodilo. A pak zase další registrace a autobus na start.

Noční stovka startovala načas, i tempo po startu mi přišlo svižnější. Taky už bylo dost běžců rozklusaných z první etapy. Běží se mi docela dobře, i když z okolí toho moc vidět není. Noční starty mám ze všeho nejmíň rád, podzim je prostě nejhezčí za světla. Na cestách je spousta bláta, a docela to brzdí postup. Bláto je dokonce i na silnicích, traktory  navezly hlínu na asfalt a zimní gumy osobáků ji rozvozily po širokém okolí. Hůlky jsem vzal tentokrát s sebou, a hodně mi to pomáhá při výstupech a při snaze udržet na kluzkém podkladu stabilitu. Cestou za tmy mnohokrát procházíme vlhkou studenou mlhou a na polních cestách se někdy jen těžko hledá směr. Navigace hodně pomáhá neuhnout příliš z cesty.

Na druhé čipové kontrole v Děčíně nás čeká polévka v podivné "kavárně". Všude spousta rozdováděných opilců a mezi nima fronta zablácených turistů s čelovkama. Usedám s polévkou na zem, pak se s vypětím sil zvedám a pokračujeme dál. Další kontrola je zase v Děčíně, na stejném místě. Už se nemůžu dočkat. Začínám mít žízeň, v camelbagu mám sice vodu, ale nemám na ni chuť, chtělo by to Colu. Nemám ale u sebe peníze, takže smůla. Pomalu dojídám z batohu i müsli tyčinky, které mi nechutnají. Po šestnáctikilometrovém kolečku se vracíme zpátky a já začínám pociťovat, že mi fakt dochází energie. Mám nárok na další polévku, po které mě pálí žaludek, a ptám se Olafa, zda je možné sehnat něco k pití. Dostalo se mi rady, že si mohu něco koupit. Hmmm, to by mě samotného taky napadlo. Raději jsem si pomyslel několik neslušných slov a hned vyrazil dál.

Bez občerstvovačky více než 40 kilometrů mi fakt začalo docházet. Tuhým nohám se nějak nechtělo do běhu, a ostatní kolegové si pochvalovali, jak se jim dobře běží. Energie skupiny je konstantní, asi získali tu mojí. Od bídné smrti hladem a vyčerpáním mě zachránil maxisáček gumových medvídků. A když došli medvídci, objevila se občerstvovačka se sýry, chlebem, ovocem, zeleninou, Colou, čokoládou, a bůhvíčím ještě. Bomba. Snědl jsem, co se do mě vešlo a na cestu dostal kus čokolády. Čokoláda rozpouští beznaděj.

Podzimní dny jsou velmi krátké, a večer začíná v 15:00. V 16:45 je tma jako v ranci. S touhle tmou ale najednou mizí i kravská lejna, kterým jsme se na cestách museli vyhýbat. Všude je najednou na lukách jenom bláto. Cesta pěkně utíká, a na mě zas přichází nával energie. Mám skvělou náladu, melu pátý přes devátý a vyhrožuju spoluběžcům, že jestli nezrychlí, budou mě muset poslouchat ještě několik hodin. Zase sbíhám kopce a je mi fajn. Nohy bolely jako čert, ale bolest pomalinku ustává. Posledních 12 kilometrů běžím. Zase sám, a předbíhám velikou skupinu lidí. Některé potkávám dvakrát, protože přeběhnu odbočku, ale nevadí mi to. Sundavám jednu vrstvu oblečení, abych se tolik nepotil, a doufám, že se nebudeme s nikým honit. Opatrně občas kontroluji, jestli za mnou nikdo neběží. 

Na poslední kontrole mířím automaticky na vrchol rozhledny a hledám kontrolu. Marně. Ladným belháním sbíhám zpět dolů a kontrolu naleznu na nedalekém stromě. Už jen asi 4 kilometry, říkám si. Sbíhám do města, předbíhám dvojici závodníků z denní části trati a míjím odbočku do cíle. Vracet se mi nechce, zkouším to tedy po klikaté silnici a zkracuju si to přes louky. Vbíhám do hustého křoví. A sakra, tudy to nepůjde. "Jak, nepůjde?", odpovídám si a po zádech se plazím skrz houští. Snad mě teď nikdo nevidí, jinak mě seberou :) Když se vyhrabu ven, potkávám stejnou dvojici, kterou jsem před čtvrthodinkou předběhl. Jsou o poznání méně zablácení, než já. Do cíle dorážím za 24 hodin a 5 minut na 15. místě.



Díky všem za tuhle super akci a těším se na P145.


neděle 29. září 2013

Beskidy Ultra Trail 2013

220 km (11.000 m+)

(27. 9. - 29. 9. 2013)


BUT220 - nejdelší a nejtěžší ultramaraton v Polsku. To zní dobře, tak jedem! :)


Profil BUT220

Na svůj nejdůležitější a největší závod sezóny jsem nakonec odjížděl sám, a raději autem kvůli nemožnosti odhadnout čas doběhu do cíle. Vlaky do Ostravy vychází o mnoho levněji, ale neměl jsem chuť běhat po nádražích a hledat přípoje. A zpáteční vlak StudentAgency v neděli do Prahy je obvykle beznadějně vyprodaný.

Cesta trvala něco přes pět hodin, ve čtvrtek bez velkých zdržení. Do Bielska-Białej jsem dorazil chvíli po 20:00 hodině a blížil jsem se ke konci cesty - k hotelu Dębowiec. Navigace mě dovezla ke vstupní bráně továrny, se závorou a budkou pro hlídače. Chvilku jsme s navigací hledali, jezdili okolím a několikrát znovu dojeli k závoře s budkou. Nedalo mi to, a zeptal jsem se na hotel. Děda ukázal směrem za závoru a odvětil "Left and left". Za dvěma lefty se opravdu objevil hotel a já jsem mohl konečně zaparkovat a jít se zaregistrovat.

Po kontrole povinné výbavy jsem dostal startovní číslo a mohl jít spát. V kombíku se spí docela slušně a zdaleka jsem nebyl sám, kdo nocleh vyřešil stejně. Za noc ještě párkrát sprchlo, aby naše zítřejší cesta nebyla příliš prašná.

Ráno už bylo ale celkem příjemně, a já jsem se sotva stačil namazat, zalepit, oblíct a sbalit, když se najednou všichni sebrali a beze slova někam odcházeli. Hmmm, tak ranní kávu už asi nestihnu. Měl bych jít s nima, napadlo mě, za 10 minut je start. Na startu jsem potkal Pavla Škabrahu s Jakubem Hájkem, pochválili jsme komornost celé akce (startovalo 75 lidí), prohodili pár slov o nejmenovaném horském ultramaratonu v Beskydech v ČR a pak jsme vyrazili.


České trio - zleva Pavel Marek, Jakub Hájek, Pavel Škabraha

Jako obvykle se GPS rozhodla, že nikam nejde a že nemá signál, takže první sjezdovku jsem vystoupal vlastně zadarmo. Tempo nebylo nijak závratné, a každý dbal na to, aby si při chůzi sjezdovkou příliš nezablátil boty. Stoupání na první vrchol - Klimczok - se mi zdálo docela příjemné, a říkal jsem si, že zrada možná přijde později. Přišla, ale ne v podobě divokého terénu, ale začal bolet zraněný kotník. Docela dost, při neopatrném došlápnutí projížděla bolest celou nohou. Na 5. kilometru víc než dvousetkilometrového ultra nic moc. Trochu jsem zpomalil a snažil se co nejvíc uvolnit klouby. Běželo se mi pak docela snesitelně, docela jsem si užíval okolní přírody, pojídal suché rohlíky, co jsem nestačil posnídat a na občerstvovačku s časovou bránou jsem dorazil za 3:46. Dobrý, limit je 6:00 hodin, už jen asi 8x tolik a jsem v cíli. Mých odhadnutých 35:00 hodin je OK :)

Cesta hezky utíkala, potkávali jsme se s dalšími běžci a příjemně povídali o běhání, přírodě, botách a vůbec. Ani jsem si neuvědomil, že se stydím mluvit anglicky, protože mi to moc nejde. Takže vlastně třídenní intenzivní kurz angličtiny v ceně startovného. Mluvili jsme i o tom, jakou trasu poběžíme, a vzhledem ke stavu kotníku jsem si nechával otevřenou cestu - rozhodnu se až na místě v Korbielówě, kde se hlásí trasa, po které budeme pokračovat. Pochybnosti hlodaly, ale stejně jsem doufal, že to u mě vyhraje dlouhá trasa 220 km, přes národní park a Babiu Góru. Na 93. km do Korbielówa jsem dorazil opět sám, po 16 hodinách a 30 minutách. Houska s Ramou a sýrem chutnala božsky, k tomu jsem za 6 PLN koupil espresso, úplně nejvíc nejlepší kafe v životě. Jakou trasu jdeš, ptají se pořadatelé a já odpovídám, co je to za otázku, přece tu dlouhou, abych si to taky trochu užil. Moje číslo tedy připsali na 20. místo do levého sloupce papíru. V pravém byla čísla dvě, takže většina jde celou dlouhou trasu. Dostal jsem instrukce, že další občerstvovačka je po 19 kilometrech, a vyrazil do tmy.

Po dalších 20 km jsem se vážně těšil na nějaké jídlo, sladké tyčinky už mi začaly lézt krkem. Procházím kolem jakéhosi hotelu či chaty, tam a zpátky, svítím čelovkou dovnitř a lidé uvnitř nejeví známky jakékoliv účasti. Asi soukromá chata. Jdu dál, a občerstvovačka nikde. Po 5 dalších kilometrech mi došlo, že jsem tam asi přece jen měl zaklepat a zeptat se. No nic, z nechutí sním další müsli tyčinku a pokračuji dál směrem na Babiu Góru. Začíná svítat, a cesta je fakticky úžasná. Poté ale začínají schody, a já začínám tušit neštěstí. Snad seběh dolů nebude stejný. Babia Góra na vrcholu je hromada obrovských kamenů, neustále tam fouká prudký vítr a stromy i kamení jsou namrzlé. Nabalil jsem na sebe vše, co jsem zrovna našel, rukáv na krku jsem narazil na hlavu, ale stejně to moc nepomáhalo. Je tu krásně, ale zdržovat se tady nemůžu, jinak zmrznu. Úplně na vršku bylo docela dost lidí, většina fotila, jiní jen tak postávali a jedna slečna mě oslovila, zda běžím BUT a zda jsem byl na občerstvovačce Markowe Szczawiny na 112. kilometru. Povídám, že ano, ale že jsem nebyl uvnitř, protože to jako občerstvovačka nevypadalo. Prý že to byl checkpoint a že je třeba se tam hlásit. S úlevou jsme se domluvili, že se tam nemusím vracet a ještě jsem dostal instrukce, že další checkpoint je v Zawoje a že tam se musím bezpodmínečně hlásit.

Opouštím vrchol hory, skáču po kamenech a některé z nich jsou dokonale nestabilní. Jeden se zvedá i se mnou a já se málem kácím do údolí. Vzpomínám na Caballa Blanca z Born to run, který měl kameny pojmenovány podle jejich chování. Já jsem je pojmenované neměl, vlastně jo, ty po kterých jsem letěl, přeci jen jméno dostaly. Začíná seběh a - schody. Schody na cestách z vysokých hor vyrábějí sadisté, a dělají je tak, aby nikdy nešel krok synchronizovat na střídání nohou. Pět kilometrů takových schodů udolá kolenní klouby sebeotrlejšího jedince. Tuhle cestu ještě vylepšili tím, že po stranách nainstalovali dlouhé dřevěné klády. Mokré dřevo samozřejmě klouže a každý si pak rozmyslí kamenný schod obejít.

Dole pod kopcem mě úplně přestal bolet levý kotník. Snad to bylo tím, že mě nesnesitelně bralo pravé koleno, ale kdo ví. Příjemné slečny na občerstvovačce mi zatleskaly, prozradily, že jsem 17. a že jejich partneři už závod zabalili, že to je prý moc dlouhý. Zalhal jsem, že jsem OK a pokračoval dál. Tady už žádné schody nebyly a koleno se umoudřilo. Za pár hodin dorážím do vesnice Zawoja a hledám checkpoint. Nacházím spoustu dalších kolegů, co zběsile pobíhají po vesnici a hledají. Podle informací závodníků před námi je checkpoint 4 kilometry po silnici na konec vesnice. Mimo trasu! V roclitech pajdám po silnici a chce se mi brečet. Checkpoint se nám podařilo přejít, protože na dveřích není vidět malinké logo závodu, ale velkým písmem polský nápis "Silně klepejte". Vracím se k těm dveřím, a během silného klepání brousím anglické nadávky. Uvnitř jsou ale jen dvě holky, co s celým podnikem nemají nic moc společného, takže se uklidňuju a připravuju se na další peklo cesty zpět po silnici. Zacházkou si k trase přidáváme 8 kilometrů a ztrácíme více než 2 hodiny. Mimoto potkáváme další lidi, kteří prý volali pořadateli, a že v Zawoje není checkpoint, ale jen občerstvovačka, a že tam nemusejí. Nejraději bych sedl na autobus a odjel. Naštěstí jsem měl málo v hotovosti a platební karta zůstala v autě. OK, jdu dál.

Na 150. km dorážím za 34 hodin. Hmm, 70 km za hodinu asi nedám. Hlavní je ale v limitu dokončit. Ze 17. místa se posouvám na 52. Super :( Zas se začíná stmívat a přichází silná únava. Je dobré, že si můžu povídat, jinak bych spal za pochodu. Noc byla dost náročná, byla mi i větší zima a unavené nohy už tak nereagují na terén. Několikrát jsem bolestivě zakopnul a narazil si palec. Škoda, nehet byl docela mladý, bylo mu teprve 9 měsíců. Jeho předchůdce mě opustil na P100. Klopýtám nocí a kilometry ubíhají. Probíháme nějakou vesnicí a je kolem 6:00 ráno. Mluvím s kolegou Piotrem o tom, že bude svítat a pak že bude líp, ale najednou nikde nikdo. Chvíli čekám, pak volám, a nic. Po 15 minutách čekání jsem se rozklepal zimou. Tak zase sám. Rozednilo se a já jsem najednou dostal chuť běžet. Vyndal jsem sluchátka a telefon, pustil Rammsteiny a už to jelo. S podivem jsem zjistil, že mě vůbec nic nebolí a že mám spoustu síly. Vybíhám kopec a nezadýchám se, a když do kopce ještě přidám, tak se po chvíli tep ustálí zas odhadem na 136. Nepotím se. Jsem stroj na běhání. Ultramaraton začíná třetí den. Mám super pocit, a lehké halucinace mi nevadí. Slyším neexistující hlasy a za mnou neustále vidím několik běžců. Na stromě visí chlap. Tak funguje mozek v nezvyklých stavech, realitu vyhodnocuje jen tak zhruba a do mysli posílá obrazy, které už zná, a má je v cache. Vnímám i to, že chlapi na stromech a smečky psů nejsou skutečné. Chce se mi zpívat a taky to udělám. Pokud mě někdo v tom lese slyšel, tak sorry :)

Dobíhám do vesnice Wilkowice, na 205. kilometr. Tady má být občerstvovačka. Pořád běžím, a zas podobná hra. Ty vole, si dělaj prdel. České nadávky znějí malebnou polskou vesnicí a já po několika kilometrech dorážím na konec vesnice. Asi jsem to zas nenašel. Sundávám bundu a mikinu, začíná být vedro, a v tom přichází víla a říká - dvěstě metrů odtud je občerstvovačka. Dostal jsem kafe, dal si pár slaných sušenek, trochu jsme pokecali a prý že už je to jen kousek, ale do děsnýho kopce. Odpovídám, že jestli je ten kopec jen jeden, tak nemá šanci, a na otázku za jak dlouho to dám odpovídám dvě hodiny. Očividně mi nikdo nevěří, ale snaží se mi to nedat najevo. Nahoru zpátky na Klimczok popobíhám, jde to skvěle, únava pořád nikde. Na vrcholu chvíli hledám červenou značku pro poslední seběh. Běží mi to slušně, odhadem 4:00 min na km, pak se podívám. Kabáti zpívají o tom, co by chlapi dělali, kdyby ženský nebyly, já běžím dolů a lidi uhýbají. Koukám na navigaci a zjišťuju, že se vypnula. Sbíhám až dolů do Bielska, a nějak nemůžu najít slibované vlastní značení k cíli. Vyměňuji baterie v GPS a zjišťuji, že můžu zas běžet zpátky nahoru. Ztrácím tak další půlhodinu. Do cíle se mi ale dorazit podařilo, jen bylo tchochu divné, že tak kromě dvou borců s notebookem ale vůbec nikdo nebyl. Probíhám cílovou branou a slyším polsky něco jako "Jsi dvousetprvní". Zatvářím se, přeci jen jsem čekal lepší výsledek, a druhý asi pochopil a říká anglicky twenty-one. Lepší :) Usedám na zídku, zapínám telefon, slzy mi tečou a reportuju, že jsem to dokázal. Pocit k nezaplacení.

Přicházím k hotelu a potkávám borce, co doběhli přede mnou. Bravo, stary, pokřikuje na mě jeden z nich. Ty vole, kdo je u tebe starej, myslím si, ale vlastně mi to dělá dobře. V hale hotelu si mě nikdo moc nevšímá, tak si říkám o sprchu a jídlo. Sprchu si mám prý domluvit s recepční, prý placená služba za 10 PLN. Potkávám Piotra a ptám se, kde se zapomněl. Prý se najednou zasekl, zapomněl, kde je a hlavně co tam dělá. To, že je na závodě prý pochopil až po konzultaci s manželkou.

A shrnutí na závěr: super akce pro ty, co neočekávají od organizátorů zázraky. K polskému jídlu jsem byl skeptický od začátku, takže jsem byl mile překvapen. Nedostal jsem ani diplom, ani medaili. Je to daleko. Před jízdou zpět je dobré se vyspat, jinak hrozí, že usnete za volantem. Nádherná příroda a nezapomenutelný zážitek. Za rok na trati zkusím lépe než 54:34:17.


neděle 28. července 2013

Týnišťské šlápoty od dubu k dubu 2013

55 km (2.300 m+)

(26. 7. - 28. 7. 2013)


Na letošní Šlápoty jsem přijížděl s docela velkými ambicemi. Po MUMu jsem měl dost natrénováno, v Orlických horách jsem dolaďoval formu a podle startovky jsem to odhadnul tak do desátého místa.

Do Meziměstí jsem dorazil na čas, a do startu zbývala půlhodina. Ani jsem se nestačil moc rozhlídnout, sotva jsem chytil signál GPS a už jsme vyrazili. Čelo závodu vyrazilo poměrně ostře, alespoň teda mně to tak přišlo, a tak jsme nasadili rozumně udržitelnou rychlost. Před námi byla odhadem tak desítka lidí, a cesta utíkala docela pohodově, trasu částečně osvětloval měsíc a spousty hvězd na nebi. Silnici a cyklostezku brzy vystřídaly náročnější úseky mezi poli, a docela strmými výběhy. Na polské straně nás překvapily hromady kamení a prachu, navezené na strmých cestách. Moje silničky tohle moc nebraly, po prachu to docela klouzalo. Přemýšleli jsme, jakým způsobem se hora kamení v takové vrstvě dostala na tu cestu. Prý takto trénují polští ironmani, dva se přivážou řetězy za traverzu a běží vzhůru. Kamení se tak dostává do vyšších a vyšších poloh, aby jej běžci zas mohli svými kroky postupně sesouvat dolů. Náročnou, ale krásnou trasou se dostáváme zpět na českou hranici a cestou na rozhlednu na Ruprechtický špičák potkáváme ty nejrychlejší. Počítáme lidi před sebou - je jich sedm. Postupujeme dobře a to nám zvedá náladu. Z rozhledny dorážíme zpět do Meziměstí a já s díky odmítám gulášovou polévku. Vím, jaký na ni má názor můj žaludek, takže si dávám jen suchý rohlík a druhý beru s sebou do batohu. Docela se ochladilo, takže oblékám triko s dlouhým rukávem. Po půlhodině vyrážíme dál, bohužel trochu jiným směrem, než vede trať. No co, zhruba dva kilometry navíc nás nezabijí, jen s sebou musíme hodit, protože nás dohání skupinka dalších běžců. Cestou potkáváme na cestě dvě gulášovky. Takže moje tušení bylo asi správné. Další cesta byla docela pohodová, až na nějaké to klouznutí a jeden pád na zadek. Už se rozednilo a my jsme si mohli užít přírody kolem, nádhernou cestu skalním městem, lezení po kamenech a proplétání se mezi skálami. Pro tyhle chvíle to vlastně dělám, ty pocity se nedají dost dobře popsat. Prostě nádhera. Taková nádhera, že jsme na Supím hnízdě minuli K11. Co dělat, 7 km tam a zpátky nás bude stát hodinu a solidní propad ve startovním poli. Dalších devět lidí postupně proběhlo a spoluběžec Martin začal propadat splínu. Tak jsme se rozhodli, že tu hodinovou sekeru doženeme. A i ty Poláky dáme. To jsme ještě nevěděli, že Poláci jsou Maďaři a jeden z nich je Dániel Márton :) 15 kilometrů před občerstvovačkou mi došla voda. Docela problém, začlo vedro a ta představa, že skoro tři hodiny nebude co pít, taky radosti nepřidá. Nějak jsme to ale zvládli a dorazili jsme do Machova.

Do cíle noční části doběhl Martin osmý a mě se podařilo doběhnout minutu po něm se skupinkou dalších čtyř běžců. Hodinu jsme dohnali a po občerstvení mi zbývalo už "jen" 65 km. Poté, co jsem vylezl z hospody, že to rozběhnu, jsem dostal slušnou ránu z horkého vzduchu. Prašná cesta na K17 vedla otevřenou polní cestou, všechno rozpálené a já jsem zjistil, že nemůžu ani jíst, ani pít, natož běžet. Tři kilometry jsem se trápil, pak si spočítal dobu při aktuálním "tempu" a rozhodlo jsem se to ukončit. Tenhle závod jsem chtěl běžet, chodit se mi nechtělo, a za tři týdny čekají 10L700. Fatální asi byl ten nedostatek vody, a tempo bylo taky přepálené. Nohy by to zvládly, ale žaludek a vnitřnosti se postavily na odpor. A bylo to jiný než jindy, fakt vyčerpání a dehydratace, a tohle je o radosti, i když někdy trochu bolí. Tak snad příště bude líp. Ale celkově jsem spokojenej i tak a díky Olafovi a všem organizátorům za jejich práci a čas, bylo to ohromný a za rok to určitě zkusím znovu.


neděle 7. července 2013

MUM 2013

301 km (7 x 43 km, 5.830 m+) 

(30. 6. – 6. 7. 2013)


Na MUM - Moravský ultramaraton, jsem se těšil už od loňska. S obdivem i trochou závisti jsem sledoval výkony svých kamarádů Ládi Gáška a Kristýny Hájkové a aspoň v duchu jsem si s nima krásně trpěl. Myslím, že už tehdy se pomalu tvořil záznam v mém kalendáři s názvem "Závody".

Do Lomnice jsme odjížděli v neděli ráno, přímo v den závodu. Časový plán cesty vyšel skoro na minutu, takže rezerva byla dostatečná a příprava na první etapu proběhla v klidu. Po horkých dnech přišlo příjemné ochlazení a slunečný den provázel lehký vítr. Dost dobrý den na závod, skoro ideální podmínky. Běželo to skoro samo, odpočinek v posledních třech dnech byl dobrý nápad. Na občerstvovací stanici na cca 20. kilometru jsem zažil lehký šok, protože chvíli za mnou dobíhá skupina běžců v čele s Danem Orálkem. Přemýšlím, zda jsem neběžel jinudy zkratkou, nebo zda oni již neběží druhé kolo. Po závodě zjišťuji, že zabloudili a mají v nohách o více než 3 kilometry víc. Sen je ale stejně splněn, aspoň na chvilku jsem předběhl Dana ;-)




V dalších etapách už jsme startovali ve dvou vlnách, rychlejší o hodinu později. Přemýšlel jsem o výhodnosti faktu, že jsem nejhorší z nejlepších, a po startu jsem si uvědomil, že mnoho kilometrů se na trati ocitnu úplně sám :-). Vlastně mi to ani moc nevadilo, a když jsem začal potkávat běžce z první vlny, tak mi to spíš pomáhalo. Detailnější průběh jednotlivých etap tady už popisovat nebudu, tak tedy jen nejdůležitější momenty: Vedro a bloudění na třetí, Vranovské etapě byla docela zajímavá prověrka sebeovládání. Pokus o závodění s lepšími v etapě čtvrté, v páté únava z mnoha kilometrů silnice a první příznaky rozpadající se tělesné schránky, v šesté pád na dlaně a koleno. Od druhé poloviny se mi ale běželo líp a líp, tělo se nějak adaptovalo na zátěž a jak jsem se rozběhal, všechno začalo fungovat a přestalo bolet. Síly jsem si rozložil správně, na poslední etapu zbylo dost a dost, ale lepší výkon nakonec už by stejně nebyl k ničemu, rozdíl mezi časy byl cca hodina. Nějaké rezervy ještě asi zbyly, ale jako první zkušenost s etapovým ultra jsem nadmíru spokojen s výsledkem, skončit v první desítce je pro mě veliký úspěch.




MUM je ale víc než jen závod, pro mě to byla příležitost setkat se se skvělými lidmi a užívat si s nimi běh v krásné přírodě Českomoravské i Drahanské vysočiny. Byla to skvělá dovolená, užil jsem si spoustu zábavy a pocit sounáležitosti s blázny nejen z různých koutů republiky, ale i z různých zemí Evropy. Těším se na další příležitost setkání s touhle vybranou společností. Těmhle lidem nechybí zapálení pro běh, láska k přírodě, ale ani respekt k soupeři, protože znají sami sebe a nemusejí si nic dokazovat. Díky všem za super týden a za rok zase na startu ;-)


sobota 15. června 2013

Krakonošova stovka 2013

96 km (3.935 m+)

(14. 6. - 15. 6. 2013)


Opět skvělý zážitek, vlastně lepší než loni, menší horko, lepší kondice, jak by taky ne, když jsem měl natrénováno ze Silvy. Zase jsem si to užil, tahle trasa je vážně jedna z úplně nejvíc nejhezčích. Už jsem se rovnou předběžně objednal na příští rok. Rád jsem vás viděl, a ty co jsem neviděl, tak za rok rád uvidím :D 

43. místo. Mimochodem, od loňska jsem zrychlil o tři a půl hodiny. A vzhledem k volbě bot (silniční Adizero Boston) nemám navíc ani jeden puchýř.