sobota 30. července 2016

24 h Self-Transcendence Race běh Kladno 2016 - MČR

223,663 km
( 30. 7. - 31. 7.2016)

Přípravy na letošní 24 hodinovku byly lehce ovlivněny prodělanou střevní virózou o dva týdny dřív. Předzávodní ladění formy se tedy moc nekonalo, takže jen srovnat a zatejpovat záda a hurá do Kladna. O to víc jsem se na závod připravoval v hlavě, jak správně rozložit síly a nenechat se strhnout ostatními běžci. Prvních 14 hodin přece o nic nejde :-)

Tentokrát jsem měl s sebou kompletní rodinný support, manželku i obě děti, jenom pejsky jsme museli nechat doma. Naštěstí babička s dědou měli čas na jejich hlídání. S rodinou jsme si domluvili, že si během dne zajdou na koupaliště a třeba do lanového centra, a já se zpočátku spokojím s ovocem na občerstvovačce. Před závodem jsem "pojedl" dvě porce Many - veganského koktejlu, který má prý obsahovat vše potřebné v optimálním poměru. Chuť Many jsem pro jistotu vyzkoušel předem, a vzhledem k tomu, že není nijak výrazná, nemám s ní vůbec problém. S rozmixovaným banánem by to snad mohlo být i dobré :)

Ve startovním balíčku jsem našel bílé funkční tričko a vzhledem k předpovědi počasí jsem se rozhodl, že v něm poběžím. Ještě namazat vše, co je třeba a hurá na start. Pořadatelé každého závodníka přivítali potleskem, pak tradiční chvilka ticha a zamyšlení před startem, a už se vyrazilo. Rodinka odešla na koupaliště a já jsem se podle plánu snažil držet rychlost kolem 5:40/km. Docela příjemně to utíkalo, po cestě jsme si popovídali se spoustou lidí, a v horku jsem se snažil pravidelně se namáčet u hadice s rozprašovačem. Po třech hodinách jsem si dal třetinu banánu, po nějaké době dohromady asi tři kousky melounu, a pak jen pití. Tekutiny jsem se snažil doplňovat pravidelně, ale svůj skládací kelímek, který jsem si bral s sebou, jsem nakonec nepoužil. Plastového odpadu z takového závodu je opravdu hodně, budu to chtít ještě nějak pořešit. To by ale znamenalo buď tahat kelímek s sebou, nebo zaměstnat support na trati na full time :(

Rodinka se vrátila z koupaliště asi v 17:30 a to už jsem měl svoje výsledky na tabuli. Sedmé místo, zatím bez jména, to se tiskne delší dobu. Fandění blízkých mi ještě zlepšilo náladu. Kubík mi namíchal isotonický nápoj a ptal se, kdy budeme připravovat jídlo. Zjistil jsem ale, že vůbec nemám hlad, všechno jede pěkně na tuky, a cukry z nápojů mi zatím stačí. Tepy se ustálily někde na 140 bpm. Domluvili jsme se, že uvidíme, jak to bude vypadat za tři hodiny. Ani po třech hodinách se situace nezměnila, jen pozice na tabuli se posunula o dvě místa výš. Zhruba kolem desáté večer mě čekala první uběhnutá stovka. Kolečko se žlutým praporkem jsme uběhli i s dětmi, obě děti bosky :) Po desáté si šla rodina lehnout a domluvili jsme se na setkání v jednu hodinu ráno.

Tenhle rok bylo několik změn, tentokrát se neotáčel směr běhu v půlce závodu, a s praporkem se běhalo jen po každé uběhnuté stovce, byl vynechán maraton a 100 mil. Změna směru zase tak příjemná nebyla, táhlý kopec s převýšením cca 2 metry je v druhé půlce lepší sbíhat, než vybíhat :) A běh proti bílým směrovým šipkám na asfaltu mi taky nedělá dobře. Tentokrát jsem moc nevnímal nápisy na trati o helmách a chráničích, zato jsem si skoro pokaždé zazvonil na zvonky připevněné na transparentu nad tratí. Jediné rozptýlení, zato po každém kole.

V jednu hodinu ráno jsem postoupil na druhé místo v celkovém pořadí, a na vedoucího Ondru Veličku jsem ztrácel 13 km. Ondra běžel skvěle, skoro konstantní rychlostí, a nezdálo se, že by na něj působila jakákoliv únava. Zhruba za tří hodiny začne závod, řekl jsem si, a vyhlížel rodinný tým. Ani teď jsem neměl hlad, jen volné bílé tričko mě nepříjemně poškrábalo v podpaží a v jeho okolí. Holky mi pomohly promazat bolavá místa a já jsem zjistil, že mohou jít klidně spát, protože cukr v nápojích mi zatím pořád stačí. Dobrou noc, sejdeme se ráno, rozloučil jsem se a pokračoval.

Během noci přišlo na Sletiště pár fandů, a jeden z nich si mě zjevně oblíbil."Hele, to je von", "Jsi nejlepší" a tak. Říkám, nejlepší ne, jsem druhej, a mnozí z těch, co chodí, tu krouží už druhý den, a ti si zaslouží obdiv a uznání. "To je jedno, pro mě seš král", zakončil fanda a bylo to. Jojo, dvacetičtyřhodinovka je napínavý závod ;-) 

Do rána žádné velké změny, pořád v běhu, i když tempo se znatelně zpomalilo. Tepy spadly na 130, někdy i níž. Začalo mě bolet pravé koleno, asi z té jedné hodně ostré zatáčky kolem kuželů. Tuhle zatáčku jsem začal brát hezky po špičkách, abych kolenu ulevil. K ránu to už s kolenem moc dobře nevypadalo, tak jsem se zastavil ve stanu u zdravotníků a domluvil jsem si zatejpování. Čtvrthodina zdržení asi stála za to, už pro ten pocit, že víc pro to udělat nemůžu. Svítání vždycky přináší novou energii, ale tentokrát jsem vlastně neměl žádné krize, o kterých by stálo za to mluvit. Jen ta rychlost nic moc. Ráno se vzbudili všichni členové mého skvělého podpůrného týmu, a z tribuny mocně fandili. Začalo být zase docela teplo, ale obloha se brzy zatáhla a spustil se déšť. Docela silný, Denisa mi podávala bundu, ale mě to bylo docela příjemné. Pršelo snad hodinu, a ochlazení přišlo vhod. Ruce a obličej jsem nastavil hezky k nebi a užíval si bezva spršku.

Poslední dvě hodiny déšť ustal, a moje kilometrové kolečko trvalo něco mezi 7 a 8 minutami. Tepy 115-120. Už asi nemůžu. "Dělej, pojeď se mnou, nejsem sice žádný tahoun, ale ...", říká kluk v šustivé žluté pláštěnce a pálí to tempem 5:30 a 180 kroky/min kupředu. Zařazuju se za něj a pár koleček dáváme spolu. Tepy stoupnou na 135. Pořád dobrý, umím to rychleji, jen to nevím, zjišťuju. Pocity asi přece jen někdy klamou. Nakonec se přeci jen odpojuju, tempo je v téhle fázi vražedné. Zpomaluji, ale už jen trochu. A užívám si fandů na trati. Rodiny a kamarádů, mexické vlny v prostoru startu, skvělé atmosféry, a úsměvů běžců i publika. Stihnout 216 km kvůli Spartathlonu bez losování. Nebo 220, to vypadá líp. Na konci přidat, a zkusit co nejvíc, sil mi zbývá dost a dost.

Po 24 hodinách se mi nakonec podařilo nakroužit 223,663 km a Ondrův náskok zmenšit na cca 5 km. Osobní rekord jsem od letošního dubnového závodu v Basileji posunul o víc než deset kilometrů. Když to tak půjde každý rok, ... :-D Stříbro z Mistrovství republiky je prozatím můj životní úspěch.

Co zbývá? Poděkování a zhodnocení. Díky manželce i dětem za obětavé bdění a noční pohotovost. Díky Sri Chinmoy marathon týmu za tradičně skvělou organizaci závodu. Díky všem fanouškům, i těm uřvaným, mysleli to s náma dobře. A díky kamarádům za podporu, hodně to pomohlo.

V takhle dlouhém závodě je nejdůležitější mít to srovnáno v hlavě. Trénink je důležitý, ale hlava tě dovede do cíle. Sri Chinmoyova myšlenka sebepřekonávání je pro mě cesta k úspěchu. Nesoupeřit s ostatními, ale hledat a posouvat svoje vlastní limity. Zaměřit se na přítomnost, a moc neřešit, co přijde později. Jenom v přítomném okamžiku to totiž můžu ovlivnit.

A ještě něco. Moje velká gratulace patří Ondrovi Veličkovi za impozantní výkon a posunutí osobního rekordu o neuvěřitelných 32 km. Titul Mistra republiky si zaslouží. A další gratulace Vláďovi Kaslovi za skvěle rozběhnutý závod, ta dvoustovka padne holt příště. A ještě jedna gratulace dvěma nováčkům - Karlovi Neradovi a Martinovi Freiovi, jste borci, že jste vydrželi až do konce. Díky všem a těším se na Kladno 2017.



S Ondrou Veličkou a Ivanem Šarlingerem. Za několik týdnů se spolu potkáme na trati Spartathlonu.