145 km (5.200 m+)
(6. 12. - 8. 12. 2013)Na poslední, třetí etapu EKUT, 20. Pražskou stovku, jsem se moc těšil. Pro mě to je jedna z nejdůležitějších událostí sezóny, a i letošní startovní listina slibovala, že budeme svědky velikých sportovních výkonů. Já teda jen chvilku, před startem a bezprostředně po startu, protože špička českého ultratrailu doráží do cíle o mnoho hodin dříve než já. Přesto je ta atmosféra nezapomenutelná, a krásná a náročná trať je výzvou pro každého, kdo se postaví na její start. Výzvou pro poznávání a posouvání vlastních hranic. A protože se každý z nás zlepšuje, a Olaf to dobře ví, každým rokem je i trasa delší a náročnější :)
Letošní předpověď počasí slibovala na víkend silný vítr, a pokud by snad rychlost větru měla dosáhnout síly orkánu, už měl připravené i jméno - Xaver. Jméno měly pro mnohé z nás připraveny i manželky, protože se o nás bojí. Po dlouhém rozhodování jsem zvolil větší 28 litrový batoh a zabalil spoustu oblečení navíc, abych ve vichřici nezmrznul, jak mě žena strašila. Vzpomínala přitom na Hanče a Vrbatu a doufala, že mám víc rozumu než oni. Zbytek prostoru v batohu jsem vyplnil jídlem.
Na registraci jsem dorazil autem, pozdravil se s několika známými z DM, připevnil čip na batoh stahovací páskou a vyrazil jsem na místo startu. 10 minut do startu, rychle se pozdravit s rychlíky, a už je to tady, 10, 9, 8, 6, ... čísla se nějak zamotávají ... 3, 2, 1, a je to tady. Had lidí s čelovkami se pomalu rozbíhá, zprvu mi to přijde divně pomalé, ani chůze, ani běh, ale posléze přemýšlím, zda nesundat větrovku, protože se začínám zahřívat. Po vyběhnutí na volnou pláň mě nápad zase přejde, fičí to docela obstojně. Na prvních kilometrech se dav lidí ještě občas zasekne na užších místech trati, ale brzy se začínají vytvářet několikasetmetrové rozestupy. Vlaju za Lídou, Vladimírem, Pavlem, Liborem a zjišťuju, že si raději od začátku pojedu svým tempem, začátek mám vždy radši pomalejší, než se rozběhnu.
První kontrola je čipová, přede mnou je asi sto lidí, a stopy ve sněhovém poprašku krásně ukazují cestu. Sněží a fouká, ale je to snesitelné. V porovnání s bahnitým terénem na Loučení je tohle mnohem příjemnější. Cesta pěkně utíká, míjíme se s mnoha lidmi, a jak jsou všichni zakuklení, ani se nepoznáváme. Na první občerstvovačce dostávám od Denisy z dailymile fantastický domácí koláč s povidly a s tvarohem. Skvělý nápad, díky :)
V podchodu pod přejezdem potkávám Pavla Fenyka, a kus cesty běžíme společně. Cesta pěkně ubíhá a rozestupy mezi světýlky čelovek se zvětšují. Nad ránem dorážím už zase sám na třetí kontrolu do Všeradického pivovaru. Rozhlížím se a zdravím známého - čau rychlíku, jak jsi tu dlouho? Prý se nemám stresovat, do restaurace dojeli autem. Objednávám vývar a džus s vodou a píšu SMS domů. Na polívku jsem čekal snad 20 minut, a moc mi nechutnala. Vybaluju rohlík se šunkou a sýrem a vyrážím na další cestu. Začíná svítat a čelovka už není potřeba.
Ranní svítání mi vždycky dodá energii. Potkávám Petera Vala s Laurou, ale brzy mi opět utíkají. A na zbývajících 18 kilometrech noční části je opravdu spousta věcí k vidění - lom Kobyla, nekonečný tunel ve skále, naučná stezka Zlatý kůň, Koněpruské jeskyně, Axamitová brána. Nádhera. V tunelu jsem šel s přivřenýma očima, v tom malém prostoru se až točí hlava.
Lom Kobyla - tunel ve skále |
Svatý Jan pod Skalou |
Karlštejn |
Na Karlštejně dávám další polívku, ale ze zelňačky si dám raději jen vodu, zelí a uzenina není úplně to, co žaludek potřebuje. Zapít colou, naplnit lahev, vsypat další ionťák, rohlík na cestu a jde se zase dál. Rohlíky láskyplně zabalené manželkou jednotlivě do ubrousků mají jednu nevýhodu. Z těch ubrousků už nejdou vyjmout. Žvýkám rohlík s máslem, šunkou, sýrem a třívrstvým papírem. Nu což, vláknina :) Na další cestu vyrážíme s Josefem Smolou, ostravským maratoncem, a neskutečným borcem. A povídáme si o maratonech a o regeneraci a vůbec o samých zajímavých věcech. A z kopce to běží samo. A špatným směrem. Vracíme se zpátky k červené odbočce. Před půl rokem jsme tady s Liborem běželi po úplně stejné trase.
Po ceste se přidáváme ke skupince dalších lidí a společně pokračujeme přes hrad Karlík, Černošice, Mokropsy dále směrem k obávanému údolí Nazaret. Údolí Nazaret se to tam jmenuje proto, že běžci, a hlavně Lída, při přeskakování potoka sem a tam nadává Olafovi a křičí "ježíšimaria". Letos Lída zaváhala, že si tuhle lahůdku nechala dobrovolně ujít. Tentokrát už ale nebloudíme, značení je vylepšeno odrazkami, které na dálku ukazují kudy dál. To byl skvělý tah, značení se letos opravdu zdařilo. A už je tu K20. A po zeleném psaníčku šíleným stoupáním nahoru na vyhlídku. Na tohle se nedá natrénovat, takovýhle kopce nejsou běžné snad ani v Beskydech :) Naštěstí to není zas až tak dlouhé a my úspěšně dorážíme do hasičárny v Jílovišti na poslední čipovou kontrolu před cílem.
Kontroluju puchýře na nohách a zjišťuju, že je třeba dál pokračovat rychleji. Dál to prostě zkusím během, 15 km už to zvládnu. Ve dvojici s Petrem M. lehkým klusem pokračujeme k cíli. Běh se zdá být vážně méně bolestivý než chůze, puchýř pokrývá velkou část chodidla pod prsty. Zbytek cesty do Modřan trvá 3,5 hodiny, chůzí by to bylo ještě o 1,5 hodiny déle. Do cíle dorážíme za 28 hodin 22 minut na 51-52 místě. V cíli beru za stahovací pásku, abych odstřihnul čip, a páska se sama uvolňuje :) Zajímavé, že se neuvolnila někde po cestě.
Tahle akce byla asi poslední větší v tomhle roce, a myslím, že byla jedna z nejpovedenějších. Potkal jsem se zase s partou nadšenců jak v závodním poli, tak i na straně pořadatelů. Díky vám si můžeme užívat takovéhle super akce. Díky tomu, že jste ochotni několik nocí nespat a udělat něco pro druhé, mrznout na občerstvovačkách spousty hodin a když tak o tom přemýšlím, netroufnu si rozhodnout, kdo z nás je větší vytrvalec. Díky Olafe za skvěle zvládnutou organizaci. A ještě jednou díky všem a těším se na další setkání s vámi.