75,175 km
( 22. 10. - 23. 10.2016)
Zatím se mi nikdy moc nechtělo psát o závodech, co se nepovedly. Ale asi je potřeba o tom mluvit, a hlavně si z toho vzít ponaučení.
Dlouho jsem přemýšlel, zda 3 týdny po Spartathlonu lze zvládnout tak náročný závod, jako je běh na 24 hodin. A řekl jsem si, že to zkusím. Čas na regeneraci je sice hraniční, ale třeba to půjde. A nebo taky ne.
Před ME jsem se rozhodl odpočívat a už moc neběhat. Vlastně skoro vůbec. Pořádně se vyspat, najíst a nabrat sílu. Jak to dopadlo, již mnozí vědí. Rozběhnuto podle plánu, ale před 30. kilometrem přišla krize, srdce v krku, studený pot a podlamující se nohy. Vymačkaný citron. Zkoušel jsem to překonat dalších 6 hodin, ale vůbec se to nelepšilo. Někdy to prostě nejde a i kdybych nachodil v utrpení další stovku, nemělo by to valnou cenu. Přesto patří velké díky klukům, co se mě na trati snažili povzbudit.
Už chvilku předtím jsem si začal uvědomovat, že můj trénink doposud nemá žádný řád. Běhám pro radost, tak, aby mě to bavilo. Nějaké objemy tam sice jsou, ale kvalita moc ne. A řád už vůbec ne. Pro běhání pro radost to stačí. Pro závod s evropskou špičkou rozhodně ne. V téhle chvíli to pro mě přestává být jen zábava, protože mám velikou motivaci. Čeká mě pár měsíců tvrdé práce, protože na MS v Belfastu bude český tým stát na stupních vítězů. A i já pro to chci udělat všechno, co bude v mých silách.
Ondra Velička předvedl neskutečný výkon, a ostatní také. Jsou to vynikající sportovci a skvělí lidé. A je s nimi legrace. Rád jsem se s vámi potkal a těším se na další setkání. A budu držet palce na stovce ve Španělsku.
Zobrazují se příspěvky se štítkemultramaraton. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemultramaraton. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 22. října 2016
pátek 30. září 2016
Spartathlon 2016
246 km
( 30. 9. - 1. 10.2016)
Spartathlon. Ultramaraton s pověstí jednoho z nejtěžších závodů světa. Do minulého roku z Athén až do Sparty v časovém limitu doběhlo 11 Čechů, někteří z nich vícekrát. Olympiáda ultramaratonu, kde každému, kdo dorazí k nohám krále Leonida, náleží stejné pocty - olivový věnec a doušek vody z řeky Eurótás. Přesto, že vítěz Spartathlonu nedostane žádnou odměnu, láká závod stovky lidí z celého světa, aby se postavili vzdálenosti skoro šesti maratonů v horku řeckého slunce i v mrazivé noci, a také poměrně přísným časovým branám na celkem 75 checkpointech. Závod, o kterém jsem mnoho četl, a v hloubi duše doufal, že jednou přijde den, kdy na startu slavného Spartathlonu stanu i já.
Po losování jsem skončil na 45. místě čekací listiny a s letošní účastí jsem se vlastně rozloučil. Naplánoval jsem si závod na 24 hodin v Baselu s tím, že začnu trénovat na příští rok. A jako náhradu za Řecko. Po několika týdnech jsem dostal zprávu od Radka Brunnera: "Nejsi na waiting listu, asi jedeš s námi". Email od pořadatele jsem sice nedostal, ale po přihlášení na stránky Spartathlonu jsem se dozvěděl úžasnou zprávu: Vyšlo to!
Rychle přizpůsobit trénink největší výzvě, tedy snažit se zdvojnásobit uběhnuté objemy. A připravovat hlavu, že jdeme společně do něčeho takového. Čtení o zkušenostech těch, co už běželi, plánování co na sebe, co do sebe a tak. Při každém běhu jsem si představoval, že běžím svůj životní závod. A těšil jsem se jako malý kluk. A taky jsem měl trochu pochybnosti, ale jen maličko. Poslední dva dny to bylo nejhorší, při pomyšlení na odjezd se mi začaly potit ruce. Ale tyhle pocity přešly přesně v den odletu. Ruce se mi chvíli potily už jen v letadle, turbulence během letu mi nedělají nejlíp.
Letadlo ale šťastně přistálo a my jsme po téměř hodinové cestě z athénského letiště dorazili do Glyfady. Ještě v den příletu jsme stihli prezenci a druhý den ráno jsem si začal připravovat věci na závod. Na každý z checkpointů si může běžec poslat balíček, který je označený číslem závodníka a číslem CP. Podle Radkovy rady jsem si přichystal balíček na každý pátý CP. Vymyslet, kam poslat čelovku, abych neběžel za tmy, a kam triko s dlouhým rukávem. Vše zabalit, označit a uložit do správného pytle s označením CP. Po obědě zbýval nějaký čas, tak jsem se vydal s Danem Orálkem a Petrem Kamberským na výlet k mysu Sounio. Bylo to dál, než jsme čekali, ale nějakou fotku jsme udělali.
Povinný meeting s informacemi k závodu jsme skoro stihli. A nic nového se nedozvěděli. Zbývalo naposledy vyběhnout a připravit se na den D.
Ráno jsem toho moc nepojedl, od dob Scotta Jurka se mnohé změnilo. Asi vliv globalizace, ale k jídlu jsem toho moc veganského nenalezl. Když na mě pod jedním z poklopů vybafla slanina, přestal jsem to pokoušet, dal si suchou housku s olivami a kafe. Ani na záchod to nějak nešlo, když jsem se ráno nenajedl. V 6 hodin ráno už vyrazily autobusy na místo startu k Akropoli. Zhodnotit délku fronty před TOIkami a najít místo u stromu. Několikrát převázat boty, utáhnout a zase povolit tkaničky. Udělat nějaké rozmazané fotky. Zapózovat oficiálnímu fotografovi a vynadat Japonci, co nám vlezl do záběru. A najít si místo tak, aby nás horliví Japonci při startovním výstřelu neušlapali.
Po výstřelu jsme se dali pomalu do pohybu. Nejdřív malými krůčky, ale pak se to docela rychle rozeběhlo. Plánované tempo kolem 6:00/km se nějak nekonalo, běžel jsem cca o minutu rychleji. No co, bylo to z kopce, tepy OK, snad se to nevymstí později. Dan se zřejmě držel svého plánu rozběhnout pomaleji, protože jsem ho viděl před sebou snad další 4 kilometry. Předbíhá mě Katalin Nagy. Prý i vloni běžela ze zadních pozic, asi si nás chce všechny prohlédnout, aby na nás nemusela hodiny čekat ve Spartě. Odbíhám ke keříku a slyším probíhajícího Martina Hokeše a jeho přání "Příjemné močení". Martin mizí v dáli a já se snažím držet tepy na rozumné úrovni. Tempo je stále hluboko pod 6 minut. Trasa vede v odstavném pruhu dálnice, za plného provozu pátečního rána. Míjíme přístav, průmyslovou zónu. Všude je docela dost smradu z aut. Vbíháme do města, odkud je slyšet obrovské fandění. Spousta dětí tady křičí jako o život "Bravo" s rukou nachystanou plácnout si s probíhajícími běžci. V tuhle chvíli si každý z nás připadá jako celebrita. Až mi to vhání slzy do očí, a to jsme uběhli zatím jen něco přes 20 kilometrů :) Na CP si beru první balíček s kokosovou vodou a běžím dál.
Trasa pokračuje kolem rafinérie. Všude spousta smradu a z komína hustý dým, který zakrývá slunce. Mám pocit, že mi sluníčko přes tenhle hnusný závoj vypálí černé fleky na kůži obličeje. Probíhám stín na asfaltu a zezadu slyším češtinu: "Kdo neskáče, není Čech!". Skákat se mi nechce, ale zdravím Ivana a Petra, kteří mě po chvíli předbíhají. Já se dál držím plánu, na limit mám rezervu asi půl hodiny. Není kam spěchat, závodit se pro mě začíná až zítra. Nic zatím nebolí, jen teplota stoupá a já se snažím se uchladit.
Krajina kolem se mění, a my běžíme podél pobřeží. Je horko a k průzračně modrém moři se koupají lidé. Aspoň chvilku skočit do vody. Představa neochlazuje. Silnice se neustále vlní nahoru i dolů, některé z výběhů začínám chodit. Blížím se ke 40. kilometru.
Na 20. CP si dávám porci MANA, kterou mám připravenou na každém desátém CP. A žízeň zaháním ředěným pomerančovým džusem. Fuj, nebyl to pomeranč, ale nějaká meruňka. Cesta mi pěkně ubíhá, a víceméně podle plánu se dostávám až ke Korintskému průplavu. Plán, že budu fotit, se nekonal, protože na mostě je spousta lidí. Ani se moc nejde dívat okolo, na zemi je každých 1,5 m práh, o který bych se asi přerazil. Zdravím se s diváky stojícími na mostě. Dobíhám k dalšímu checkpointu, a na chvilku si sedám. Zjišťuji, že se v mém žaludku děje něco velmi nepěkného. Je mi zle, a raději se zvedám a chůzí pokračuji dál. Přemýšlím o meruňkovém džusu, který neví, zda zůstat, nebo odejít. Zkouším prst do krku, ale nejde to. Situace se nelepší ani dalších 11 kilometrů. Znovu si sedám. "Nechcete skončit?", ptá se jeden z inspektorů. "To teda nechci", odpovídám. Zkouším trochu Coly a pak se raději zase zvednu. Těsně za 25. checkpointem vidím mezi dvěma auty opřeného zvracejícího Řeka. Mě se to povedlo stoupáním po silnici donést o kilometr dál. "Are you OK?", ptají se okoloběžící. "Bude líp", odpovídám, i když si tím nejsem úplně jistý, a znovu se opírám o sloup a pokračuji v započatém díle.
Scott Jurek píše, že Američané se při zvracení ani nezastavují. Tohle jsem zatím nenatrénoval, každopádně jsem pochopil, že to NENÍ důvod se znepokojovat. A za zhruba kilometr přišla záchrana v podobě černého čaje bez cukru na kontrole ve Starém Korintu. Po dalších 15 kilometrech jsem si dal i to jídlo, tentokrát už bez meruňkového džusu. 30. CP a zrovna se začalo stmívat. S čelovkou jsem to naplánoval dokonale. A žaludek se uklidnil a já jsem mohl zase běžet. Na 40. CP jsem oblékl triko s dlouhým rukávem, zeptal jsem se na cestu něco ve smyslu "Tudy?" a slečna odpověděla, že ano. Minul jsem WC budky, a pokračoval po cestě, která mířila někam do lesa. Tohle vypadá spíš na Olafa, než na Spartathlon, řekl jsem si a raději se šel znovu zeptat. Ano, trasa pokračovala jinudy.
Pod horou, co jí kluci říkají kozí stezka, jsem si na Olafa vzpomněl znovu. Jedno z lehčích stoupání, a docela široká cesta. Přidávám do kroku, a přede mnou lidi chodí. Pomalu. Hodně pomalu. Obíhám je a rozbíhám se vzhůru. Zjišťuji, že se to dá běžet, a baví mě to. Míjím další závodníky a ptám se, zda seběh je stejný. "It's the same", slyším odpověď, a začínám se těšit. V silničkách to trochu klouže, ale dá se to. Prašná cesta a kamení. Nahoře čeká občerstvení, ale já se pouštím rovnou dolů. Čelovku nastavím na vyšší výkon a předbíhám snad 30 lidí. Všichni jdou a mě se chce smát a křičet, protože to běží samo a baví mě to a ostatní na mě koukají jako na šílence. Dobíhám na asfalt. Už to končí, škoda. Trailový úsek má jen 2 kilometry. Dobíhám do Nestani. Nemám chuť na jídlo, ale nabídku na masáž neodmítnu. Je to příjemné, ale pak se rozběhnout trochu bolí. Po 100 mílích to ale není zas až tak divné.
Teplota v noci stále klesá, a já jsem si větrovku nechal na CP, že je jako horko. Asi to nebyl úplně nejlepší nápad, trochu záblo. Nesmím se moc zastavovat. Na obloze padají hvězdy. Mám jen jedno přání, a to vidět sochu krále ve Spartě před 19:00. A taky víru a touhu to dokázat. Začíná svítat. Ranní slunce brzy získá svou sílu a já sundavám dlouhé triko. Vytahuji brýle a čepici namáčím do vody. Na to, jak jsem daleko, se mi běží skvěle. Do kopců sice chodím, ale když se rozeběhnu, tepy stoupnou tak o 5-10. Pořád pod 120. Do cíle zbývá asi 30 km. Projíždějící auta troubí a řidiči tleskají. Dobíhám na další checkpoint, do čepice házím led a další hrst do kelímku s džusem a vodou. Hltavě piju a cítím, jak mi chlad stéká do žaludku. A najednou se mi zatočí hlava, že si musím sednout. Kouknu na hodinky, a tep ukazuje 175. Prudké ochlazení nebyl dobrý nápad. Chvilku sedím, a po deseti minutách a tepu 150 se zvedám. Zkusím jít, třeba to přejde. Po dvaceti krocích se tep stabilizuje na 110.
Blížím se ke Spartě. Kolem jsou hory a nádherná příroda. Zastavuji a dělám si fotku.
Na 73. CP mi radí, abych se držel vlevo. Držím se vlevo, auta troubí a zdraví, nikde ani šipka. Následuje most, cesta pro chodce je vpravo, ale já běžím po silnici vlevo, dle propozic. Za mostem je CP č. 74, poslední koberec před cílem. Samozřejmě napravo. Paní z CP na mě mává, abych je neminul.
Vbíhám do Sparty. Přede mnou vidím další běžce, už jen jdou. Ital nese vlajku, a vedle něj jede doprovod na kole. Probíhám okolo a nabízím mu, zda nechce běžet se mnou. Ital mě poplácá po rameni a říká: "Běž!". Doprovodný cyklista opouští Itala a připojuje se ke mně. Chvilku si povídáme, z kavárny vybíhá paní a podává mi dvě olivové snítky. Přidávají se ke mě děti a běží spolu se mnou. A už vidím Petra Kamberského, zdravím se s ním, a Dan Orálek mi podává českou vlajku. Popadnu jí obráceně, tak to trochu vylepšujeme. Dobíhám k soše krále a chvíli čekám, až se uvolní místo. Konečně se dotýkám nohy krále Leonidase. V očích mám slzy štěstí, je to nepopsatelný zážitek. Piju vodu z řeky Eurótás, na hlavě olivový věnec, a fotka u sochy. Fakt jsem to dokázal. Patnáctý Čech v cíli Spartathlonu.
A už si mě odvádějí, aby mi pomohli ošetřit bolístky. Oblékají mi finisherské tričko a to zpocené jde i s botami, ponožkami, čepicí, brýlemi do jednoho pytle. Umývají mi nohy a slečna připravuje injekční stříkačku s jehlou. Z mého výrazu bylo zřejmé, že se mi to nezdá. "Don't scary", řekl mladík, načež mi slečna zapichuje jehlu do krvavého puchýře na noze. Příjemné to nebylo, a jednoduché taky asi ne, protože to zkoušeli postupně tři lidé. Každopádně to pomohlo. Na nohy jsem dostal hotelové pantofle a sykl bolestí. "Nail", povídám, "is completely dead". S díky jsem odmítnul nabídku místního kováře, že mi nehet strhnou. A pak jen nasednout do taxi a nechat se těch asi 500 metrů odvézt do hotelu.
Letošní česká výprava slavila skvělý úspěch, spolu s Taiwanem jsme měli nejvyšší úspěšnost, když do cíle závodu dorazilo 6 ze 7 startujících. Počet Čechů, kteří dokončili Spartathlon, se zvýšil z 11 na 15. Kluci doběhli ve skvělých časech a Radek zazářil na 3. místě. Z Řecka jsem odjížděl s myšlenkou, že se sem za rok vrátím. A že začnu trochu trénovat, protože příště už budu vědět, do čeho jdu. A už teď se na to těším.
( 30. 9. - 1. 10.2016)
Spartathlon. Ultramaraton s pověstí jednoho z nejtěžších závodů světa. Do minulého roku z Athén až do Sparty v časovém limitu doběhlo 11 Čechů, někteří z nich vícekrát. Olympiáda ultramaratonu, kde každému, kdo dorazí k nohám krále Leonida, náleží stejné pocty - olivový věnec a doušek vody z řeky Eurótás. Přesto, že vítěz Spartathlonu nedostane žádnou odměnu, láká závod stovky lidí z celého světa, aby se postavili vzdálenosti skoro šesti maratonů v horku řeckého slunce i v mrazivé noci, a také poměrně přísným časovým branám na celkem 75 checkpointech. Závod, o kterém jsem mnoho četl, a v hloubi duše doufal, že jednou přijde den, kdy na startu slavného Spartathlonu stanu i já.
Po losování jsem skončil na 45. místě čekací listiny a s letošní účastí jsem se vlastně rozloučil. Naplánoval jsem si závod na 24 hodin v Baselu s tím, že začnu trénovat na příští rok. A jako náhradu za Řecko. Po několika týdnech jsem dostal zprávu od Radka Brunnera: "Nejsi na waiting listu, asi jedeš s námi". Email od pořadatele jsem sice nedostal, ale po přihlášení na stránky Spartathlonu jsem se dozvěděl úžasnou zprávu: Vyšlo to!
Rychle přizpůsobit trénink největší výzvě, tedy snažit se zdvojnásobit uběhnuté objemy. A připravovat hlavu, že jdeme společně do něčeho takového. Čtení o zkušenostech těch, co už běželi, plánování co na sebe, co do sebe a tak. Při každém běhu jsem si představoval, že běžím svůj životní závod. A těšil jsem se jako malý kluk. A taky jsem měl trochu pochybnosti, ale jen maličko. Poslední dva dny to bylo nejhorší, při pomyšlení na odjezd se mi začaly potit ruce. Ale tyhle pocity přešly přesně v den odletu. Ruce se mi chvíli potily už jen v letadle, turbulence během letu mi nedělají nejlíp.
Letadlo ale šťastně přistálo a my jsme po téměř hodinové cestě z athénského letiště dorazili do Glyfady. Ještě v den příletu jsme stihli prezenci a druhý den ráno jsem si začal připravovat věci na závod. Na každý z checkpointů si může běžec poslat balíček, který je označený číslem závodníka a číslem CP. Podle Radkovy rady jsem si přichystal balíček na každý pátý CP. Vymyslet, kam poslat čelovku, abych neběžel za tmy, a kam triko s dlouhým rukávem. Vše zabalit, označit a uložit do správného pytle s označením CP. Po obědě zbýval nějaký čas, tak jsem se vydal s Danem Orálkem a Petrem Kamberským na výlet k mysu Sounio. Bylo to dál, než jsme čekali, ale nějakou fotku jsme udělali.
 |
| Sounio |
Povinný meeting s informacemi k závodu jsme skoro stihli. A nic nového se nedozvěděli. Zbývalo naposledy vyběhnout a připravit se na den D.
Ráno jsem toho moc nepojedl, od dob Scotta Jurka se mnohé změnilo. Asi vliv globalizace, ale k jídlu jsem toho moc veganského nenalezl. Když na mě pod jedním z poklopů vybafla slanina, přestal jsem to pokoušet, dal si suchou housku s olivami a kafe. Ani na záchod to nějak nešlo, když jsem se ráno nenajedl. V 6 hodin ráno už vyrazily autobusy na místo startu k Akropoli. Zhodnotit délku fronty před TOIkami a najít místo u stromu. Několikrát převázat boty, utáhnout a zase povolit tkaničky. Udělat nějaké rozmazané fotky. Zapózovat oficiálnímu fotografovi a vynadat Japonci, co nám vlezl do záběru. A najít si místo tak, aby nás horliví Japonci při startovním výstřelu neušlapali.
 |
| Česko-slovenský tým před startem |
Trasa pokračuje kolem rafinérie. Všude spousta smradu a z komína hustý dým, který zakrývá slunce. Mám pocit, že mi sluníčko přes tenhle hnusný závoj vypálí černé fleky na kůži obličeje. Probíhám stín na asfaltu a zezadu slyším češtinu: "Kdo neskáče, není Čech!". Skákat se mi nechce, ale zdravím Ivana a Petra, kteří mě po chvíli předbíhají. Já se dál držím plánu, na limit mám rezervu asi půl hodiny. Není kam spěchat, závodit se pro mě začíná až zítra. Nic zatím nebolí, jen teplota stoupá a já se snažím se uchladit.
Krajina kolem se mění, a my běžíme podél pobřeží. Je horko a k průzračně modrém moři se koupají lidé. Aspoň chvilku skočit do vody. Představa neochlazuje. Silnice se neustále vlní nahoru i dolů, některé z výběhů začínám chodit. Blížím se ke 40. kilometru.
 |
| Mecara. Šipka značení trasy. |
Scott Jurek píše, že Američané se při zvracení ani nezastavují. Tohle jsem zatím nenatrénoval, každopádně jsem pochopil, že to NENÍ důvod se znepokojovat. A za zhruba kilometr přišla záchrana v podobě černého čaje bez cukru na kontrole ve Starém Korintu. Po dalších 15 kilometrech jsem si dal i to jídlo, tentokrát už bez meruňkového džusu. 30. CP a zrovna se začalo stmívat. S čelovkou jsem to naplánoval dokonale. A žaludek se uklidnil a já jsem mohl zase běžet. Na 40. CP jsem oblékl triko s dlouhým rukávem, zeptal jsem se na cestu něco ve smyslu "Tudy?" a slečna odpověděla, že ano. Minul jsem WC budky, a pokračoval po cestě, která mířila někam do lesa. Tohle vypadá spíš na Olafa, než na Spartathlon, řekl jsem si a raději se šel znovu zeptat. Ano, trasa pokračovala jinudy.
Pod horou, co jí kluci říkají kozí stezka, jsem si na Olafa vzpomněl znovu. Jedno z lehčích stoupání, a docela široká cesta. Přidávám do kroku, a přede mnou lidi chodí. Pomalu. Hodně pomalu. Obíhám je a rozbíhám se vzhůru. Zjišťuji, že se to dá běžet, a baví mě to. Míjím další závodníky a ptám se, zda seběh je stejný. "It's the same", slyším odpověď, a začínám se těšit. V silničkách to trochu klouže, ale dá se to. Prašná cesta a kamení. Nahoře čeká občerstvení, ale já se pouštím rovnou dolů. Čelovku nastavím na vyšší výkon a předbíhám snad 30 lidí. Všichni jdou a mě se chce smát a křičet, protože to běží samo a baví mě to a ostatní na mě koukají jako na šílence. Dobíhám na asfalt. Už to končí, škoda. Trailový úsek má jen 2 kilometry. Dobíhám do Nestani. Nemám chuť na jídlo, ale nabídku na masáž neodmítnu. Je to příjemné, ale pak se rozběhnout trochu bolí. Po 100 mílích to ale není zas až tak divné.
Teplota v noci stále klesá, a já jsem si větrovku nechal na CP, že je jako horko. Asi to nebyl úplně nejlepší nápad, trochu záblo. Nesmím se moc zastavovat. Na obloze padají hvězdy. Mám jen jedno přání, a to vidět sochu krále ve Spartě před 19:00. A taky víru a touhu to dokázat. Začíná svítat. Ranní slunce brzy získá svou sílu a já sundavám dlouhé triko. Vytahuji brýle a čepici namáčím do vody. Na to, jak jsem daleko, se mi běží skvěle. Do kopců sice chodím, ale když se rozeběhnu, tepy stoupnou tak o 5-10. Pořád pod 120. Do cíle zbývá asi 30 km. Projíždějící auta troubí a řidiči tleskají. Dobíhám na další checkpoint, do čepice házím led a další hrst do kelímku s džusem a vodou. Hltavě piju a cítím, jak mi chlad stéká do žaludku. A najednou se mi zatočí hlava, že si musím sednout. Kouknu na hodinky, a tep ukazuje 175. Prudké ochlazení nebyl dobrý nápad. Chvilku sedím, a po deseti minutách a tepu 150 se zvedám. Zkusím jít, třeba to přejde. Po dvaceti krocích se tep stabilizuje na 110.
Blížím se ke Spartě. Kolem jsou hory a nádherná příroda. Zastavuji a dělám si fotku.
 |
| Kladas. Do Sparty už je to posledních 5 kilometrů. |
Vbíhám do Sparty. Přede mnou vidím další běžce, už jen jdou. Ital nese vlajku, a vedle něj jede doprovod na kole. Probíhám okolo a nabízím mu, zda nechce běžet se mnou. Ital mě poplácá po rameni a říká: "Běž!". Doprovodný cyklista opouští Itala a připojuje se ke mně. Chvilku si povídáme, z kavárny vybíhá paní a podává mi dvě olivové snítky. Přidávají se ke mě děti a běží spolu se mnou. A už vidím Petra Kamberského, zdravím se s ním, a Dan Orálek mi podává českou vlajku. Popadnu jí obráceně, tak to trochu vylepšujeme. Dobíhám k soše krále a chvíli čekám, až se uvolní místo. Konečně se dotýkám nohy krále Leonidase. V očích mám slzy štěstí, je to nepopsatelný zážitek. Piju vodu z řeky Eurótás, na hlavě olivový věnec, a fotka u sochy. Fakt jsem to dokázal. Patnáctý Čech v cíli Spartathlonu.
 |
| Jsem tady, králi. |
 |
| Před operací :) |
sobota 30. července 2016
24 h Self-Transcendence Race běh Kladno 2016 - MČR
223,663 km
( 30. 7. - 31. 7.2016)
Přípravy na letošní 24 hodinovku byly lehce ovlivněny prodělanou střevní virózou o dva týdny dřív. Předzávodní ladění formy se tedy moc nekonalo, takže jen srovnat a zatejpovat záda a hurá do Kladna. O to víc jsem se na závod připravoval v hlavě, jak správně rozložit síly a nenechat se strhnout ostatními běžci. Prvních 14 hodin přece o nic nejde :-)
Tentokrát jsem měl s sebou kompletní rodinný support, manželku i obě děti, jenom pejsky jsme museli nechat doma. Naštěstí babička s dědou měli čas na jejich hlídání. S rodinou jsme si domluvili, že si během dne zajdou na koupaliště a třeba do lanového centra, a já se zpočátku spokojím s ovocem na občerstvovačce. Před závodem jsem "pojedl" dvě porce Many - veganského koktejlu, který má prý obsahovat vše potřebné v optimálním poměru. Chuť Many jsem pro jistotu vyzkoušel předem, a vzhledem k tomu, že není nijak výrazná, nemám s ní vůbec problém. S rozmixovaným banánem by to snad mohlo být i dobré :)
Ve startovním balíčku jsem našel bílé funkční tričko a vzhledem k předpovědi počasí jsem se rozhodl, že v něm poběžím. Ještě namazat vše, co je třeba a hurá na start. Pořadatelé každého závodníka přivítali potleskem, pak tradiční chvilka ticha a zamyšlení před startem, a už se vyrazilo. Rodinka odešla na koupaliště a já jsem se podle plánu snažil držet rychlost kolem 5:40/km. Docela příjemně to utíkalo, po cestě jsme si popovídali se spoustou lidí, a v horku jsem se snažil pravidelně se namáčet u hadice s rozprašovačem. Po třech hodinách jsem si dal třetinu banánu, po nějaké době dohromady asi tři kousky melounu, a pak jen pití. Tekutiny jsem se snažil doplňovat pravidelně, ale svůj skládací kelímek, který jsem si bral s sebou, jsem nakonec nepoužil. Plastového odpadu z takového závodu je opravdu hodně, budu to chtít ještě nějak pořešit. To by ale znamenalo buď tahat kelímek s sebou, nebo zaměstnat support na trati na full time :(
Rodinka se vrátila z koupaliště asi v 17:30 a to už jsem měl svoje výsledky na tabuli. Sedmé místo, zatím bez jména, to se tiskne delší dobu. Fandění blízkých mi ještě zlepšilo náladu. Kubík mi namíchal isotonický nápoj a ptal se, kdy budeme připravovat jídlo. Zjistil jsem ale, že vůbec nemám hlad, všechno jede pěkně na tuky, a cukry z nápojů mi zatím stačí. Tepy se ustálily někde na 140 bpm. Domluvili jsme se, že uvidíme, jak to bude vypadat za tři hodiny. Ani po třech hodinách se situace nezměnila, jen pozice na tabuli se posunula o dvě místa výš. Zhruba kolem desáté večer mě čekala první uběhnutá stovka. Kolečko se žlutým praporkem jsme uběhli i s dětmi, obě děti bosky :) Po desáté si šla rodina lehnout a domluvili jsme se na setkání v jednu hodinu ráno.
Tenhle rok bylo několik změn, tentokrát se neotáčel směr běhu v půlce závodu, a s praporkem se běhalo jen po každé uběhnuté stovce, byl vynechán maraton a 100 mil. Změna směru zase tak příjemná nebyla, táhlý kopec s převýšením cca 2 metry je v druhé půlce lepší sbíhat, než vybíhat :) A běh proti bílým směrovým šipkám na asfaltu mi taky nedělá dobře. Tentokrát jsem moc nevnímal nápisy na trati o helmách a chráničích, zato jsem si skoro pokaždé zazvonil na zvonky připevněné na transparentu nad tratí. Jediné rozptýlení, zato po každém kole.
V jednu hodinu ráno jsem postoupil na druhé místo v celkovém pořadí, a na vedoucího Ondru Veličku jsem ztrácel 13 km. Ondra běžel skvěle, skoro konstantní rychlostí, a nezdálo se, že by na něj působila jakákoliv únava. Zhruba za tří hodiny začne závod, řekl jsem si, a vyhlížel rodinný tým. Ani teď jsem neměl hlad, jen volné bílé tričko mě nepříjemně poškrábalo v podpaží a v jeho okolí. Holky mi pomohly promazat bolavá místa a já jsem zjistil, že mohou jít klidně spát, protože cukr v nápojích mi zatím pořád stačí. Dobrou noc, sejdeme se ráno, rozloučil jsem se a pokračoval.
Během noci přišlo na Sletiště pár fandů, a jeden z nich si mě zjevně oblíbil."Hele, to je von", "Jsi nejlepší" a tak. Říkám, nejlepší ne, jsem druhej, a mnozí z těch, co chodí, tu krouží už druhý den, a ti si zaslouží obdiv a uznání. "To je jedno, pro mě seš král", zakončil fanda a bylo to. Jojo, dvacetičtyřhodinovka je napínavý závod ;-)
Do rána žádné velké změny, pořád v běhu, i když tempo se znatelně zpomalilo. Tepy spadly na 130, někdy i níž. Začalo mě bolet pravé koleno, asi z té jedné hodně ostré zatáčky kolem kuželů. Tuhle zatáčku jsem začal brát hezky po špičkách, abych kolenu ulevil. K ránu to už s kolenem moc dobře nevypadalo, tak jsem se zastavil ve stanu u zdravotníků a domluvil jsem si zatejpování. Čtvrthodina zdržení asi stála za to, už pro ten pocit, že víc pro to udělat nemůžu. Svítání vždycky přináší novou energii, ale tentokrát jsem vlastně neměl žádné krize, o kterých by stálo za to mluvit. Jen ta rychlost nic moc. Ráno se vzbudili všichni členové mého skvělého podpůrného týmu, a z tribuny mocně fandili. Začalo být zase docela teplo, ale obloha se brzy zatáhla a spustil se déšť. Docela silný, Denisa mi podávala bundu, ale mě to bylo docela příjemné. Pršelo snad hodinu, a ochlazení přišlo vhod. Ruce a obličej jsem nastavil hezky k nebi a užíval si bezva spršku.
Poslední dvě hodiny déšť ustal, a moje kilometrové kolečko trvalo něco mezi 7 a 8 minutami. Tepy 115-120. Už asi nemůžu. "Dělej, pojeď se mnou, nejsem sice žádný tahoun, ale ...", říká kluk v šustivé žluté pláštěnce a pálí to tempem 5:30 a 180 kroky/min kupředu. Zařazuju se za něj a pár koleček dáváme spolu. Tepy stoupnou na 135. Pořád dobrý, umím to rychleji, jen to nevím, zjišťuju. Pocity asi přece jen někdy klamou. Nakonec se přeci jen odpojuju, tempo je v téhle fázi vražedné. Zpomaluji, ale už jen trochu. A užívám si fandů na trati. Rodiny a kamarádů, mexické vlny v prostoru startu, skvělé atmosféry, a úsměvů běžců i publika. Stihnout 216 km kvůli Spartathlonu bez losování. Nebo 220, to vypadá líp. Na konci přidat, a zkusit co nejvíc, sil mi zbývá dost a dost.
Po 24 hodinách se mi nakonec podařilo nakroužit 223,663 km a Ondrův náskok zmenšit na cca 5 km. Osobní rekord jsem od letošního dubnového závodu v Basileji posunul o víc než deset kilometrů. Když to tak půjde každý rok, ... :-D Stříbro z Mistrovství republiky je prozatím můj životní úspěch.
Co zbývá? Poděkování a zhodnocení. Díky manželce i dětem za obětavé bdění a noční pohotovost. Díky Sri Chinmoy marathon týmu za tradičně skvělou organizaci závodu. Díky všem fanouškům, i těm uřvaným, mysleli to s náma dobře. A díky kamarádům za podporu, hodně to pomohlo.
V takhle dlouhém závodě je nejdůležitější mít to srovnáno v hlavě. Trénink je důležitý, ale hlava tě dovede do cíle. Sri Chinmoyova myšlenka sebepřekonávání je pro mě cesta k úspěchu. Nesoupeřit s ostatními, ale hledat a posouvat svoje vlastní limity. Zaměřit se na přítomnost, a moc neřešit, co přijde později. Jenom v přítomném okamžiku to totiž můžu ovlivnit.
A ještě něco. Moje velká gratulace patří Ondrovi Veličkovi za impozantní výkon a posunutí osobního rekordu o neuvěřitelných 32 km. Titul Mistra republiky si zaslouží. A další gratulace Vláďovi Kaslovi za skvěle rozběhnutý závod, ta dvoustovka padne holt příště. A ještě jedna gratulace dvěma nováčkům - Karlovi Neradovi a Martinovi Freiovi, jste borci, že jste vydrželi až do konce. Díky všem a těším se na Kladno 2017.
( 30. 7. - 31. 7.2016)
Přípravy na letošní 24 hodinovku byly lehce ovlivněny prodělanou střevní virózou o dva týdny dřív. Předzávodní ladění formy se tedy moc nekonalo, takže jen srovnat a zatejpovat záda a hurá do Kladna. O to víc jsem se na závod připravoval v hlavě, jak správně rozložit síly a nenechat se strhnout ostatními běžci. Prvních 14 hodin přece o nic nejde :-)
Tentokrát jsem měl s sebou kompletní rodinný support, manželku i obě děti, jenom pejsky jsme museli nechat doma. Naštěstí babička s dědou měli čas na jejich hlídání. S rodinou jsme si domluvili, že si během dne zajdou na koupaliště a třeba do lanového centra, a já se zpočátku spokojím s ovocem na občerstvovačce. Před závodem jsem "pojedl" dvě porce Many - veganského koktejlu, který má prý obsahovat vše potřebné v optimálním poměru. Chuť Many jsem pro jistotu vyzkoušel předem, a vzhledem k tomu, že není nijak výrazná, nemám s ní vůbec problém. S rozmixovaným banánem by to snad mohlo být i dobré :)
Ve startovním balíčku jsem našel bílé funkční tričko a vzhledem k předpovědi počasí jsem se rozhodl, že v něm poběžím. Ještě namazat vše, co je třeba a hurá na start. Pořadatelé každého závodníka přivítali potleskem, pak tradiční chvilka ticha a zamyšlení před startem, a už se vyrazilo. Rodinka odešla na koupaliště a já jsem se podle plánu snažil držet rychlost kolem 5:40/km. Docela příjemně to utíkalo, po cestě jsme si popovídali se spoustou lidí, a v horku jsem se snažil pravidelně se namáčet u hadice s rozprašovačem. Po třech hodinách jsem si dal třetinu banánu, po nějaké době dohromady asi tři kousky melounu, a pak jen pití. Tekutiny jsem se snažil doplňovat pravidelně, ale svůj skládací kelímek, který jsem si bral s sebou, jsem nakonec nepoužil. Plastového odpadu z takového závodu je opravdu hodně, budu to chtít ještě nějak pořešit. To by ale znamenalo buď tahat kelímek s sebou, nebo zaměstnat support na trati na full time :(
Rodinka se vrátila z koupaliště asi v 17:30 a to už jsem měl svoje výsledky na tabuli. Sedmé místo, zatím bez jména, to se tiskne delší dobu. Fandění blízkých mi ještě zlepšilo náladu. Kubík mi namíchal isotonický nápoj a ptal se, kdy budeme připravovat jídlo. Zjistil jsem ale, že vůbec nemám hlad, všechno jede pěkně na tuky, a cukry z nápojů mi zatím stačí. Tepy se ustálily někde na 140 bpm. Domluvili jsme se, že uvidíme, jak to bude vypadat za tři hodiny. Ani po třech hodinách se situace nezměnila, jen pozice na tabuli se posunula o dvě místa výš. Zhruba kolem desáté večer mě čekala první uběhnutá stovka. Kolečko se žlutým praporkem jsme uběhli i s dětmi, obě děti bosky :) Po desáté si šla rodina lehnout a domluvili jsme se na setkání v jednu hodinu ráno.
Tenhle rok bylo několik změn, tentokrát se neotáčel směr běhu v půlce závodu, a s praporkem se běhalo jen po každé uběhnuté stovce, byl vynechán maraton a 100 mil. Změna směru zase tak příjemná nebyla, táhlý kopec s převýšením cca 2 metry je v druhé půlce lepší sbíhat, než vybíhat :) A běh proti bílým směrovým šipkám na asfaltu mi taky nedělá dobře. Tentokrát jsem moc nevnímal nápisy na trati o helmách a chráničích, zato jsem si skoro pokaždé zazvonil na zvonky připevněné na transparentu nad tratí. Jediné rozptýlení, zato po každém kole.
V jednu hodinu ráno jsem postoupil na druhé místo v celkovém pořadí, a na vedoucího Ondru Veličku jsem ztrácel 13 km. Ondra běžel skvěle, skoro konstantní rychlostí, a nezdálo se, že by na něj působila jakákoliv únava. Zhruba za tří hodiny začne závod, řekl jsem si, a vyhlížel rodinný tým. Ani teď jsem neměl hlad, jen volné bílé tričko mě nepříjemně poškrábalo v podpaží a v jeho okolí. Holky mi pomohly promazat bolavá místa a já jsem zjistil, že mohou jít klidně spát, protože cukr v nápojích mi zatím pořád stačí. Dobrou noc, sejdeme se ráno, rozloučil jsem se a pokračoval.
Během noci přišlo na Sletiště pár fandů, a jeden z nich si mě zjevně oblíbil."Hele, to je von", "Jsi nejlepší" a tak. Říkám, nejlepší ne, jsem druhej, a mnozí z těch, co chodí, tu krouží už druhý den, a ti si zaslouží obdiv a uznání. "To je jedno, pro mě seš král", zakončil fanda a bylo to. Jojo, dvacetičtyřhodinovka je napínavý závod ;-)
Do rána žádné velké změny, pořád v běhu, i když tempo se znatelně zpomalilo. Tepy spadly na 130, někdy i níž. Začalo mě bolet pravé koleno, asi z té jedné hodně ostré zatáčky kolem kuželů. Tuhle zatáčku jsem začal brát hezky po špičkách, abych kolenu ulevil. K ránu to už s kolenem moc dobře nevypadalo, tak jsem se zastavil ve stanu u zdravotníků a domluvil jsem si zatejpování. Čtvrthodina zdržení asi stála za to, už pro ten pocit, že víc pro to udělat nemůžu. Svítání vždycky přináší novou energii, ale tentokrát jsem vlastně neměl žádné krize, o kterých by stálo za to mluvit. Jen ta rychlost nic moc. Ráno se vzbudili všichni členové mého skvělého podpůrného týmu, a z tribuny mocně fandili. Začalo být zase docela teplo, ale obloha se brzy zatáhla a spustil se déšť. Docela silný, Denisa mi podávala bundu, ale mě to bylo docela příjemné. Pršelo snad hodinu, a ochlazení přišlo vhod. Ruce a obličej jsem nastavil hezky k nebi a užíval si bezva spršku.
Poslední dvě hodiny déšť ustal, a moje kilometrové kolečko trvalo něco mezi 7 a 8 minutami. Tepy 115-120. Už asi nemůžu. "Dělej, pojeď se mnou, nejsem sice žádný tahoun, ale ...", říká kluk v šustivé žluté pláštěnce a pálí to tempem 5:30 a 180 kroky/min kupředu. Zařazuju se za něj a pár koleček dáváme spolu. Tepy stoupnou na 135. Pořád dobrý, umím to rychleji, jen to nevím, zjišťuju. Pocity asi přece jen někdy klamou. Nakonec se přeci jen odpojuju, tempo je v téhle fázi vražedné. Zpomaluji, ale už jen trochu. A užívám si fandů na trati. Rodiny a kamarádů, mexické vlny v prostoru startu, skvělé atmosféry, a úsměvů běžců i publika. Stihnout 216 km kvůli Spartathlonu bez losování. Nebo 220, to vypadá líp. Na konci přidat, a zkusit co nejvíc, sil mi zbývá dost a dost.
Po 24 hodinách se mi nakonec podařilo nakroužit 223,663 km a Ondrův náskok zmenšit na cca 5 km. Osobní rekord jsem od letošního dubnového závodu v Basileji posunul o víc než deset kilometrů. Když to tak půjde každý rok, ... :-D Stříbro z Mistrovství republiky je prozatím můj životní úspěch.
Co zbývá? Poděkování a zhodnocení. Díky manželce i dětem za obětavé bdění a noční pohotovost. Díky Sri Chinmoy marathon týmu za tradičně skvělou organizaci závodu. Díky všem fanouškům, i těm uřvaným, mysleli to s náma dobře. A díky kamarádům za podporu, hodně to pomohlo.
V takhle dlouhém závodě je nejdůležitější mít to srovnáno v hlavě. Trénink je důležitý, ale hlava tě dovede do cíle. Sri Chinmoyova myšlenka sebepřekonávání je pro mě cesta k úspěchu. Nesoupeřit s ostatními, ale hledat a posouvat svoje vlastní limity. Zaměřit se na přítomnost, a moc neřešit, co přijde později. Jenom v přítomném okamžiku to totiž můžu ovlivnit.
A ještě něco. Moje velká gratulace patří Ondrovi Veličkovi za impozantní výkon a posunutí osobního rekordu o neuvěřitelných 32 km. Titul Mistra republiky si zaslouží. A další gratulace Vláďovi Kaslovi za skvěle rozběhnutý závod, ta dvoustovka padne holt příště. A ještě jedna gratulace dvěma nováčkům - Karlovi Neradovi a Martinovi Freiovi, jste borci, že jste vydrželi až do konce. Díky všem a těším se na Kladno 2017.
 |
| S Ondrou Veličkou a Ivanem Šarlingerem. Za několik týdnů se spolu potkáme na trati Spartathlonu. |
pátek 19. června 2015
Krakonošova stovka 2015
96 km (3.938 m+)
(19. 6. - 20. 6. 2015)
K100 počtvrté. Stovka, která se stala takovou malou tradicí. Moje první :) Bohužel tentokrát po jiné trase, takže i porovnání výkonů v jednotlivých ročnících bude trochu pokulhávat. Sněžka nám bude chybět, i když jsem jí každoročně proklínal za ty schody při sestupu.
Do Vrchlabí jsem stejně jako loni dorazil autobusem, a víc než hodinu jsem měl na převlečení a nějaké to jídlo před startem. Do batohu perník od manželky, jednu proteinovou tyčinku a pár zeleninových veganských kuliček z IKEA. Po zkušenostech z minulých ročníků raději nespoléhat na občerstvení po cestě.
Před startem jsem potkal spoustu známých tváří, kamaráda Jardu, který se postavil na start svojí první stovky, rozloučil jsem se s Radkem Brunnerem, kterého pravděpodobně už neuvidím a zanedlouho se odstartovalo. Nějak se nám po cestě na start zatoulal Krakonoš, takže letos startoval někdo jiný. Vyrazil jsem v klidu, a cesta příjemně ubíhala. Pozměněná trasa vedla k tomu, že na druhé kontrole na rozhledně Žalý se startovní pole pěkně roztáhlo, takže nikde žádné zmatky. Snažím se pokud možno rovnoměrným tempem ukrajovat kilometr za kilometrem, a je mi skvěle. Přemýšlím o trase a vzpomínám na předchozí ročníky. A moc nekoukám na cestu. A samozřejmě zakopávám a padám. Čelovka zhasíná a já ležím jak dlouhej, tak širokej, tak bystrozrakej na zemi. Zkouším zapnout čelovku - dobrý, svítí. Trochu odřený dlaně. A kolena. A stehna. Umývám dlaně vodou z camelbaku a snažím se to co nejdřív rozběhnout. Vzpomenu si na zeleninovou kuličku, vytáhnu jí ze sáčku, vložím do pusy a vyplivuji kámen velký jako vlašský ořech :) Při pádu se prodřel igelit a posbíral jsem něco navíc. Aspoň to budou dobré, křupavé kousky.
Pokračuju dál a tempo se mi docela daří držet, do 007 v Harrachově dorážím cca za 3:45. Milá paní mi ochotně maže dva chleby s marmeládou bez másla, piju dva čaje, umývám odřená místa a vyrážím kolem Mumlavských vodopádů dál. Někdy bych to chtěl vidět za světla, čelovka osvítí jen malý kousek téhle nádhery. V táhlém stoupání postupně předbíhám několik lidí, tohle se dá celé běžet. Únava se zatím nijak moc neprojevuje, a je mi báječně. Tady někde by měla být Olafova zkratka. Chvíli se před ní zastavuji, váhám, zda už je to ono, a pak raději pokračuji po silnici. Bylo to ono, co se dá dělat :)
A už je tady Vosecká bouda a cesta na Svinské kameny. Tradiční mlha, začíná být fakt zima, takže vytahuju bundu. Po těch kamenech mi to moc nejde, umím se přerazit i na rovném asfaltu, ve tmě nějak hůř vidím. Takže raději pomaleji, některé kameny jsou nestabilní, hlavně si nic nezlámat. V tomhle úseku mě pravidelně někdo předběhne. Letos alespoň není mokro, loni mi to strašně klouzalo. Před Lužickou boudou mě dohání skupinka lidí, které jsem předbíhal cestou z Harrachova. Společně jdeme na kontrolu v Lužické boudě, dávám si jen čaj, protože zeleninová polévka se mi nezdá. Je zahuštěná a jíška se dělá z másla. A nikdo moc neví, z čeho to bylo vyrobené. Navíc mám svoje zeleninové kuličky se štěrkovým posypem. Vyrážím tedy na další cestu a jako tradičně míjím odbočku. Chvilku se motám kolem polské chaty a pak se vracím. Za mnou už je skupinka lidí, a další cestu už běžíme společně.
Začalo svítat. A pršet. Zas to ale tak moc nevadí, není zima, takže to jde. Jen ty kameny kloužou, S-LABy na tom na mokrém kamení nejsou moc stabilní. Už si je nekoupím. S ostatními povídáme o všem možném, o závodech, společných známých, o jídle, a pěkně nám to ubíhá. Dokonce ani moc nebloudíme v Polsku. Zatím žádná větší krize, baví mě to a nic moc nebolí. Po docela těžkém výstupu na Soví sedlo se napojujeme na původní trasu. Odtud už trefím i bez navigace. Propočítávám čas do cíle a zjišťuju, že osobáček to letos nebude. Nevadí, aspoň se přiblížit loňskému času.
Závěrečné kilometry byly letos vzhledem k počasí daleko příjemnější, a do cíle se nám podařilo doběhnout v čase 12:56:54 na 12. - 14. místě. Pěkný proběhnutí to bylo, a těším se na příště!
(19. 6. - 20. 6. 2015)
K100 počtvrté. Stovka, která se stala takovou malou tradicí. Moje první :) Bohužel tentokrát po jiné trase, takže i porovnání výkonů v jednotlivých ročnících bude trochu pokulhávat. Sněžka nám bude chybět, i když jsem jí každoročně proklínal za ty schody při sestupu.
Do Vrchlabí jsem stejně jako loni dorazil autobusem, a víc než hodinu jsem měl na převlečení a nějaké to jídlo před startem. Do batohu perník od manželky, jednu proteinovou tyčinku a pár zeleninových veganských kuliček z IKEA. Po zkušenostech z minulých ročníků raději nespoléhat na občerstvení po cestě.
Před startem jsem potkal spoustu známých tváří, kamaráda Jardu, který se postavil na start svojí první stovky, rozloučil jsem se s Radkem Brunnerem, kterého pravděpodobně už neuvidím a zanedlouho se odstartovalo. Nějak se nám po cestě na start zatoulal Krakonoš, takže letos startoval někdo jiný. Vyrazil jsem v klidu, a cesta příjemně ubíhala. Pozměněná trasa vedla k tomu, že na druhé kontrole na rozhledně Žalý se startovní pole pěkně roztáhlo, takže nikde žádné zmatky. Snažím se pokud možno rovnoměrným tempem ukrajovat kilometr za kilometrem, a je mi skvěle. Přemýšlím o trase a vzpomínám na předchozí ročníky. A moc nekoukám na cestu. A samozřejmě zakopávám a padám. Čelovka zhasíná a já ležím jak dlouhej, tak širokej, tak bystrozrakej na zemi. Zkouším zapnout čelovku - dobrý, svítí. Trochu odřený dlaně. A kolena. A stehna. Umývám dlaně vodou z camelbaku a snažím se to co nejdřív rozběhnout. Vzpomenu si na zeleninovou kuličku, vytáhnu jí ze sáčku, vložím do pusy a vyplivuji kámen velký jako vlašský ořech :) Při pádu se prodřel igelit a posbíral jsem něco navíc. Aspoň to budou dobré, křupavé kousky.
Pokračuju dál a tempo se mi docela daří držet, do 007 v Harrachově dorážím cca za 3:45. Milá paní mi ochotně maže dva chleby s marmeládou bez másla, piju dva čaje, umývám odřená místa a vyrážím kolem Mumlavských vodopádů dál. Někdy bych to chtěl vidět za světla, čelovka osvítí jen malý kousek téhle nádhery. V táhlém stoupání postupně předbíhám několik lidí, tohle se dá celé běžet. Únava se zatím nijak moc neprojevuje, a je mi báječně. Tady někde by měla být Olafova zkratka. Chvíli se před ní zastavuji, váhám, zda už je to ono, a pak raději pokračuji po silnici. Bylo to ono, co se dá dělat :)
A už je tady Vosecká bouda a cesta na Svinské kameny. Tradiční mlha, začíná být fakt zima, takže vytahuju bundu. Po těch kamenech mi to moc nejde, umím se přerazit i na rovném asfaltu, ve tmě nějak hůř vidím. Takže raději pomaleji, některé kameny jsou nestabilní, hlavně si nic nezlámat. V tomhle úseku mě pravidelně někdo předběhne. Letos alespoň není mokro, loni mi to strašně klouzalo. Před Lužickou boudou mě dohání skupinka lidí, které jsem předbíhal cestou z Harrachova. Společně jdeme na kontrolu v Lužické boudě, dávám si jen čaj, protože zeleninová polévka se mi nezdá. Je zahuštěná a jíška se dělá z másla. A nikdo moc neví, z čeho to bylo vyrobené. Navíc mám svoje zeleninové kuličky se štěrkovým posypem. Vyrážím tedy na další cestu a jako tradičně míjím odbočku. Chvilku se motám kolem polské chaty a pak se vracím. Za mnou už je skupinka lidí, a další cestu už běžíme společně.
Začalo svítat. A pršet. Zas to ale tak moc nevadí, není zima, takže to jde. Jen ty kameny kloužou, S-LABy na tom na mokrém kamení nejsou moc stabilní. Už si je nekoupím. S ostatními povídáme o všem možném, o závodech, společných známých, o jídle, a pěkně nám to ubíhá. Dokonce ani moc nebloudíme v Polsku. Zatím žádná větší krize, baví mě to a nic moc nebolí. Po docela těžkém výstupu na Soví sedlo se napojujeme na původní trasu. Odtud už trefím i bez navigace. Propočítávám čas do cíle a zjišťuju, že osobáček to letos nebude. Nevadí, aspoň se přiblížit loňskému času.
Závěrečné kilometry byly letos vzhledem k počasí daleko příjemnější, a do cíle se nám podařilo doběhnout v čase 12:56:54 na 12. - 14. místě. Pěkný proběhnutí to bylo, a těším se na příště!
sobota 11. dubna 2015
MS 24h v Turíně 2015
125,650 km
( 11. 4. - 12. 4. 2015)
Nejdůležitější závod sezóny. Závod v mnohém jedinečný, šance zaběhat si se světovou elitou, poprvé v barvách české reprezentace. Tři měsíce poctivého tréninku, ale také duševní přípravy na zatím nejdůležitější událost mojí nedlouhé běžecké kariéry.
Poprvé v Itálii. A v letadle jsem letěl jen jednou z Prahy do Brna před cca čtyřiceti lety. Pokud teda nepočítám jeden seskok padákem v roce 1996. Pocity z letu mám smíšené, start a přistání děs a když se to naklání tak hrůza. Proč s tím sakra neletí rovně? Ale na druhou stranu je to rychlejší a pohodlnější, pot z dlaní uschne a kdyby něco, tak to ostatní se vypere.
Do Turína jsme dorazili podle plánu, ubytování jsem brzy našel s pomocí navigace a všechno klaplo na jedničku. Večer jsem zašel obhlídnout stadion, udělal pár fotek, koupil něco k jídlu a šel spát. Ranní fb post od Radka mi připomněl, že je nejvyšší čas popoběhnout. Zkusil jsem tedy trefit trasu kolem stadionu Primo Nebiolo (což se mi samozřejmě nepovedlo). Krátký odpočinek a poté zpátky na stadion na technický mítink. Dobrý, sluchátka jsou povolena, nejdůležitější už vime.
Pak zahajovací ceremoniál, kupodivu se podle abecedy řadíme mezi Poláky a Rusy. K mladé slečně s cedulí s nápisem REP. CECA. V hledišti zůstává docela dost diváků. Možná je tam organizátoři nahnali. Po pasta party domů trochu se prospat před zítřejším dnem.
Usínám v 21:00, v 1:00 přicházejí lidé ubytovaní v druhém pokoji, rozsvítí ve společné kuchyni a strašně hlasitě mluví. Italové jsou vůbec šílenci, křičí, když jedou autem, tak troubí, a nebo zpívají. Bez ohledu na hodinu. Dvě hodiny v polospánku vnímám hlasy odvedle. V šest zvoník budík, zabalit, oblíknout a na start.
Na startu je neuvěřitelná atmosféra, pozorujeme favorizovaného Japonce v aerodynamických brýlích, nabušeného Američana v sandálech a pětiprstových ponožkách Injiji, babku z Ruska ve strakatých legínách. Následuje výstřel. Klídek, sem si to jen zkoušel, říkal asi ten hlavní pán s pistolkou. Tak tedy teď! Masa lidí vyráží do prvního okruhu. První kolo je kratší, časomíra hlásí 8 minut. Nějaká chyba asi. Další kolo, teď už dvoukilometrové. 20 minut. 5 na kilák, nějak rychlý, ne? Nějak mi nedochází, že ty holky, co běhají okolo, patří k nejlepším na světě. Další kolo. 30 minut. Ale co. Běží se mi pocitově příjemně, tak to snad nevadí, že jsem nasadil tempo na 260. Snažím se najít svoje jméno na velké tabuli. Už se vidim. Po hodině a dvaceti minutách mám 8 kol. Tabule hlásí 4. Kdo to sakra programoval? Připadám si jako na stovce v Plzni. Tam to ale Vlasta počítal sám, tady na to mají techniku. Koho potkám, vyprávím mu, že mi nefunguje čip. "No vidíš to", říká Martina. To je teda zájem :-) Ota vyráží za pořadatelem zjednat nápravu. "Už je to lepší, dluží mi už jen jedno kolo", hlásím. Na 13. km se to konečně spravilo.
Na občerstvovačce jsem očekával aspoň banány, ale ty se moc nekonaly. Tak si vystačím s vlastními zásobami. Fíková tyčinka dodá cukry a tuky, ač se to nezdá, nosím pod kůží s sebou. A zpomalím, abych se neuštval. Stejně ale maraton dobíhám za 3:40. Zastavuji a propíchávám velký puchýř na patě. To brzy. Ještě že mám špendlík ze startovního čísla.
Pálivou bolest puchýře rozběhám, horší je, že přestávám mit chuť na sladké. A namočená pohanka, co jsem si připravil, je fajn snídaně, ale na závod se nehodí. anžto se to nedá spolknout. Na občerstvovačce se objevuje rýže s oliváčem, a pak i těstoviny. To mi moc chutná, a dávám si dvě porce ve dvou kolech. Trávit bych to měl tak hodinu. Tak dvě. Tři? Žaludek má na těstoviny vlastni názor. Je mi špatně, zvedá se mi žaludek, i z vody, kterou bych měl pit každé kolo. Přestávám se potit, všude na kůží je spousta soli. Několikrát si lehám na trávu v našem zázemí, abych uklidnil vzpouzející se žaludek. Od 90. kilometru začínám místy i chodit. Snad se to spraví po setmění, to bude tím horkem. Po západu slunce se ale situace nelepší. Přehřívám se, je mi špatně. Podle situace přepočítávám plán. A po čtrnácti a půl hodině zjišťuju, že i když by to teď už šlo hodně dobře, stejně mě výsledek radost neudělá. Tohle prostě nevyšlo. Končím po 63. kole jako třetí ze šesti českých mužů. Na 24 hodinách není DNF, i když pro mě to tak prakticky je. Přesto nejsem poslední. A odnáším si pro mě důležité informace pro příště. První tři jsou: Nepřepálit začátek.
V tomhle závodě vyhrává ten, co si drží svoje tempo bez ohledu na okolnosti. Stav po 14ti hodinách je nedůležitý. Zavodňovat aspoň tři dny před závodem. Mít svoje jídlo, dobře stravitelné a nutričně dostačující. To, že jsem nemohl jíst, mě zastavilo, nohy by běžely dál. Takže závěr: znovu a lépe letos na Kladně a možná za dva roky v Irsku :-)
sobota 26. července 2014
24 h Self-Transcendence Race běh Kladno 2014 - MČR
208,119 km
( 26. 7. - 27. 7.2014)
Na dvacetičtyřhodinovku jsem se dlouho odhodlával. Je těžké představit si kroužení dokola, bez vnějších podnětů, na asfaltové dráze. Přesto jsem plánoval si to vyzkoušet, protože je to dobrá příležitost otestovat svoje limity. Placka s minimálním převýšením si sama říká o zajímavé výkony a co na to hlava, to se prostě uvidí.
Startovní listina slibovala, že tohle fakt nebude zadarmo, a tak jsem si při stanovování cílů zvolil dostat se do první sedmičky a pokusit se doběhnout co nejblíž k hranici 200 km. Nebo alespoň 180, kvůli kvalifikaci na Spartathlon. Do mobilu jsem nacpal narychlo vytvořený playlist s bpm 160, nějaká muzika se asi bude hodit. Všechno od folku až po Rammsteiny. Jinak žádné další přípravy, a rozhodl jsem se opět neměřit pace během závodu, ale běžet podle pocitu. Prostě udržitelné tempo. A hlavně to moje tempo, a nenechat se strhnout davem.
Cesta do Kladna proběhla podle plánu, zbylo dost času na přípravu, a pořadatelé se o nás vzorně starali. Na startovní čáře jsme se každý pozdravil se svým zapisovatelem, který každý zaznamenává výkony několika běžců. Všechno probíhá ručně, žádné čipy, jen zamávání na svého člověka. Trochu nebezpečné, pomyslel jsem si, doufejme, že těch kol, kdy si mě nevšimnou, nebude moc.
Netrvalo dlouho a přišla prezence před startem. Spousta známých jmen, a mě blesklo hlavou, co že to tady vlastně dělám. Naštěstí se brzy odstartovalo a my jsme se přidali ke kroužení k borcům, co o den dřív vystartovali na 48 hodinový boj se sebou samým. Po 24 hodinách už toho měli dost, a polední sluníčko umí asfaltový úsek před tribunou pěkně rozehřát. Plní sil jsme vyrazili do prvního kola. Trať vede po asfaltové bruslařské stezce, a kromě tribuny je cesta příjemně stíněna stromy. Trochu se to klikatí, takže to není ovál. Snad to půjde, pomyslel jsem si. Po cestě transparenty s různými nápisy nabádají hlavně dětské sportovce k dodržování bezpečnostních zásad. První kolo je za mnou, mávám na zapisovatelku, ona na mě, je to ok. Minuty ubíhají, první hodina je pryč, po dalších dvou beru do uší muziku a šlape to, jak má. Najednou od stolku zapisovatelů mávají, a do rukou dostávám oranžový praporek. Co s tím? Máš maraton, říká mi pořadatel, a 195 m od čáry stojí další, co mi praporek zase sebere a zapíše čas něco těsně pod 4 hodiny. Úplně podle plánu.
Na kilometrovém okruhu se lidi často potkávají, a vnější vjemy nahrazuje komunikace s ostatními. Na občerstvovačkách je všechno, co potřebuju, výborná polívka, ovoce, sushi, sladký koláč, později i tabletky proti křečím. Čtyři druhy čaje, cola, jablečný džus a multivitamín, voda, minerálka. Chia semínka s vodou. Vysypávám z želatinové kapsle anticramp a sypu si to do pusy. Kvůli želatině :-) Raději to nezkoušejte, málem jsem se udusil. Zapíjím to roztokem vody a mladého ječmene, a s kašlem pokračuju dál. Trochu tuhnu, ale zatím dobrý. Moje jméno se objevuje na tabuli průběžných výsledků na 5. místě. To mi dodává energii a chuť. Běhání dokola mi ani moc nevadí, jen se nedokážu odtrhnout od těch nápisů: "Ještě ti nebylo 15 a nemáš helmu? Opusť dráhu!". Jako bych to už někdy četl.
Přichází déšť a bouřka. S Martinou konstatujeme, že je to docela příjemný, a že je dobře, že jsme z trailů od Olafa tak dobře připravení. Ostatní pobíhají zabalení v pláštěnkách a kolem to legračně šustí. Pomalu se blíží stovka, a já vzpomínám na Satana, jak jsme si plánovali 12 hodin v Plzni a jak tam zkusíme stovku natlačit pod 10 hodin. Se žlutým praporkem dobíhám k cílové čáře o necelých 5 minut později.
Na tabuli se moje jméno posouvá o patro výš. Pěkný pocit, i když těch jmen, co tam viselo, a už nevisí, je na zemi několik. Nic to neznamená, makej, říkám si. Před půlnocí se mění směr běhu, a změna je to zásadní. Běží se teď proti směrovým šipkám, což je mi nepříjemné, a navíc začínám vnímat drobné nerovnosti terénu. Rovince před tribunou říká Martina kopec. A já jsem tomu říkal stejně, začínám se zadýchávat i na takovém minikopečku :) Přichází první krize, mám hlad, a zastavuji na vlastní miso polévku a potom chvilku uléhám na lavičku. Po čtvrthodině se to zdá být lepší, vstávám a snažím se to rozběhat. Zapisovatelka zjišťuje, kde jsem se zdržel, o svých ovečkách na trati mají přehled. Dvě kola trvá, než se zase rozběhám. Snažím se co nejvíc šetřit síly, soustředit se jen na svoje tempo a nevnímat příliš lidi, co mě dávají o několik kol. A hlavně skvěle běžící Dánku. Podle funění už člověk pozná, kdo běží za ním.
Noc byla dlouhá, ale dalo se to ustát. Ranní svítání obvykle přináší novou energii, a bylo tomu tak i tentokrát. Za světla se běhá veseleji, a ten pohled na růžovomodré nebe jsem si moc užíval. Začalo to vypadat, že by asi šlo si své 4. místo uhájit. S plynoucím časem začíná růst teplota, mnoho lidí má problémy se žaludkem, a já začínám mít taky. Dobíhám s dalším praporkem, tentokrát na stomíli. Snažím se pravidelně pít, ale z vody se mi zvedá žaludek a z ředěného džusu taky. Vybíhám kopeček a nahoře mám co dělat, abych v sobě všechno udržel. Dávicí reflex ale zastavuju a na občerstvovačce prosím o neředěnou coca-colu. Po douškách se snažím to do sebe dostat, a na 20 minut si lehám na betonové schody. Radek mi zatím utíká o další 4 kilometry. Zkouším vstát a běžet - kupodivu to jde, a po nějakém kolečku se vracím zpátky do tempa. Na třetí příčce se něco děje - problémy se zvracením nemám jen já. 171. kilometr, pak 175., a já se posouvám nahoru na třetí místo! Pár kilometrů za mnou je Čech a Polák. Zkouším vytrvat v tempu, jakého jsem schopen, a začíná svítat naděje, že by se mohlo povést něco nečekaného. Přichází 199. kilometr, praporek na dvoustovku. Cíl mám splněn za 23 hodin. A Polák pořád za mnou, 2 - 3 kilometry. Ivan a Radek radí taktiku, běžet jak to jen půjde a až se náskok zmenší na 2 km, zakousnout se a nepustit.
Poslední hodina byla zoufale těžká, s Polákovou pomocí jsme naběhali ještě 8 koleček. Posledních pár kol jsem se snažil ho opravdu uviset, a nakonec byl rozdíl skoro 2 kilometry. Bez cca 70 metrů. Třetí místo celkově, a třetí místo na mistrovství republiky. Pro mě byl tohle zatím ten největší úspěch, a moc jsem si závod užil. Asi to spolu souvisí :)
A musím poděkovat Sri Chinmoy Marathon Teamu za perfektní organizaci, Martině za cenné rady před závodem a Ivanovi, Radkovi a Honzovi za podporu na trati. Těším se na vás, brzy se uvidíme!
( 26. 7. - 27. 7.2014)
Na dvacetičtyřhodinovku jsem se dlouho odhodlával. Je těžké představit si kroužení dokola, bez vnějších podnětů, na asfaltové dráze. Přesto jsem plánoval si to vyzkoušet, protože je to dobrá příležitost otestovat svoje limity. Placka s minimálním převýšením si sama říká o zajímavé výkony a co na to hlava, to se prostě uvidí.
Startovní listina slibovala, že tohle fakt nebude zadarmo, a tak jsem si při stanovování cílů zvolil dostat se do první sedmičky a pokusit se doběhnout co nejblíž k hranici 200 km. Nebo alespoň 180, kvůli kvalifikaci na Spartathlon. Do mobilu jsem nacpal narychlo vytvořený playlist s bpm 160, nějaká muzika se asi bude hodit. Všechno od folku až po Rammsteiny. Jinak žádné další přípravy, a rozhodl jsem se opět neměřit pace během závodu, ale běžet podle pocitu. Prostě udržitelné tempo. A hlavně to moje tempo, a nenechat se strhnout davem.
Cesta do Kladna proběhla podle plánu, zbylo dost času na přípravu, a pořadatelé se o nás vzorně starali. Na startovní čáře jsme se každý pozdravil se svým zapisovatelem, který každý zaznamenává výkony několika běžců. Všechno probíhá ručně, žádné čipy, jen zamávání na svého člověka. Trochu nebezpečné, pomyslel jsem si, doufejme, že těch kol, kdy si mě nevšimnou, nebude moc.
Netrvalo dlouho a přišla prezence před startem. Spousta známých jmen, a mě blesklo hlavou, co že to tady vlastně dělám. Naštěstí se brzy odstartovalo a my jsme se přidali ke kroužení k borcům, co o den dřív vystartovali na 48 hodinový boj se sebou samým. Po 24 hodinách už toho měli dost, a polední sluníčko umí asfaltový úsek před tribunou pěkně rozehřát. Plní sil jsme vyrazili do prvního kola. Trať vede po asfaltové bruslařské stezce, a kromě tribuny je cesta příjemně stíněna stromy. Trochu se to klikatí, takže to není ovál. Snad to půjde, pomyslel jsem si. Po cestě transparenty s různými nápisy nabádají hlavně dětské sportovce k dodržování bezpečnostních zásad. První kolo je za mnou, mávám na zapisovatelku, ona na mě, je to ok. Minuty ubíhají, první hodina je pryč, po dalších dvou beru do uší muziku a šlape to, jak má. Najednou od stolku zapisovatelů mávají, a do rukou dostávám oranžový praporek. Co s tím? Máš maraton, říká mi pořadatel, a 195 m od čáry stojí další, co mi praporek zase sebere a zapíše čas něco těsně pod 4 hodiny. Úplně podle plánu.
Na kilometrovém okruhu se lidi často potkávají, a vnější vjemy nahrazuje komunikace s ostatními. Na občerstvovačkách je všechno, co potřebuju, výborná polívka, ovoce, sushi, sladký koláč, později i tabletky proti křečím. Čtyři druhy čaje, cola, jablečný džus a multivitamín, voda, minerálka. Chia semínka s vodou. Vysypávám z želatinové kapsle anticramp a sypu si to do pusy. Kvůli želatině :-) Raději to nezkoušejte, málem jsem se udusil. Zapíjím to roztokem vody a mladého ječmene, a s kašlem pokračuju dál. Trochu tuhnu, ale zatím dobrý. Moje jméno se objevuje na tabuli průběžných výsledků na 5. místě. To mi dodává energii a chuť. Běhání dokola mi ani moc nevadí, jen se nedokážu odtrhnout od těch nápisů: "Ještě ti nebylo 15 a nemáš helmu? Opusť dráhu!". Jako bych to už někdy četl.
Přichází déšť a bouřka. S Martinou konstatujeme, že je to docela příjemný, a že je dobře, že jsme z trailů od Olafa tak dobře připravení. Ostatní pobíhají zabalení v pláštěnkách a kolem to legračně šustí. Pomalu se blíží stovka, a já vzpomínám na Satana, jak jsme si plánovali 12 hodin v Plzni a jak tam zkusíme stovku natlačit pod 10 hodin. Se žlutým praporkem dobíhám k cílové čáře o necelých 5 minut později.
Na tabuli se moje jméno posouvá o patro výš. Pěkný pocit, i když těch jmen, co tam viselo, a už nevisí, je na zemi několik. Nic to neznamená, makej, říkám si. Před půlnocí se mění směr běhu, a změna je to zásadní. Běží se teď proti směrovým šipkám, což je mi nepříjemné, a navíc začínám vnímat drobné nerovnosti terénu. Rovince před tribunou říká Martina kopec. A já jsem tomu říkal stejně, začínám se zadýchávat i na takovém minikopečku :) Přichází první krize, mám hlad, a zastavuji na vlastní miso polévku a potom chvilku uléhám na lavičku. Po čtvrthodině se to zdá být lepší, vstávám a snažím se to rozběhat. Zapisovatelka zjišťuje, kde jsem se zdržel, o svých ovečkách na trati mají přehled. Dvě kola trvá, než se zase rozběhám. Snažím se co nejvíc šetřit síly, soustředit se jen na svoje tempo a nevnímat příliš lidi, co mě dávají o několik kol. A hlavně skvěle běžící Dánku. Podle funění už člověk pozná, kdo běží za ním.
Noc byla dlouhá, ale dalo se to ustát. Ranní svítání obvykle přináší novou energii, a bylo tomu tak i tentokrát. Za světla se běhá veseleji, a ten pohled na růžovomodré nebe jsem si moc užíval. Začalo to vypadat, že by asi šlo si své 4. místo uhájit. S plynoucím časem začíná růst teplota, mnoho lidí má problémy se žaludkem, a já začínám mít taky. Dobíhám s dalším praporkem, tentokrát na stomíli. Snažím se pravidelně pít, ale z vody se mi zvedá žaludek a z ředěného džusu taky. Vybíhám kopeček a nahoře mám co dělat, abych v sobě všechno udržel. Dávicí reflex ale zastavuju a na občerstvovačce prosím o neředěnou coca-colu. Po douškách se snažím to do sebe dostat, a na 20 minut si lehám na betonové schody. Radek mi zatím utíká o další 4 kilometry. Zkouším vstát a běžet - kupodivu to jde, a po nějakém kolečku se vracím zpátky do tempa. Na třetí příčce se něco děje - problémy se zvracením nemám jen já. 171. kilometr, pak 175., a já se posouvám nahoru na třetí místo! Pár kilometrů za mnou je Čech a Polák. Zkouším vytrvat v tempu, jakého jsem schopen, a začíná svítat naděje, že by se mohlo povést něco nečekaného. Přichází 199. kilometr, praporek na dvoustovku. Cíl mám splněn za 23 hodin. A Polák pořád za mnou, 2 - 3 kilometry. Ivan a Radek radí taktiku, běžet jak to jen půjde a až se náskok zmenší na 2 km, zakousnout se a nepustit.
Poslední hodina byla zoufale těžká, s Polákovou pomocí jsme naběhali ještě 8 koleček. Posledních pár kol jsem se snažil ho opravdu uviset, a nakonec byl rozdíl skoro 2 kilometry. Bez cca 70 metrů. Třetí místo celkově, a třetí místo na mistrovství republiky. Pro mě byl tohle zatím ten největší úspěch, a moc jsem si závod užil. Asi to spolu souvisí :)
A musím poděkovat Sri Chinmoy Marathon Teamu za perfektní organizaci, Martině za cenné rady před závodem a Ivanovi, Radkovi a Honzovi za podporu na trati. Těším se na vás, brzy se uvidíme!
neděle 13. dubna 2014
100 milja Istre (100 miles of Istria)
167 km (6.936 m+, 7.214 m-)
(11. 4. - 13. 4. 2014)Závod sezóny. Poctivě jsem se připravoval, v březnu jsem naběhal 700 km. Objem zcela dle plánu, jen kopců je v okolí málo. Do Šárky či Prokopáku daleko, snad tedy bude stačit kopeček na Krejcárek a schody na Klíčov.
Na tenhle výlet jsem se moc těšil - poprvé u moře :) Do Chorvatska jsme vyráželi v sedmi lidech v mikrobusu Peugeot. Cesta byla dlouhá, ale docela příjemná, i když cestou přes Rakousko docela silně pršelo. V průběhu cesty se ale vyjasnilo a odpolední sluníčko jen podtrhlo krásu okolí. Za jízdy jsem se snažil vyfotit zasněžené vrcholky hor v dálce a jako vždycky na cestě jsem si představoval, že tudy běžím. Za slovinskou hranicí pořizujeme dálniční známku. "Kaditi prepovedano!", říká nápis na sloupu čerpačky. No dobře, chvilku to ještě vydržím, a pro jistotu si před další cestou odskočím :)
Slovinská krajina je krásná i jen při průjezdu dálnicemi. Tu a tam se objeví kamenný kostelík, a já bych měl chuť zastavit a do každého se podívat. Máme ale jiné plány, takže nezbývá jen obdivovat tu krásu okolo. A mosty a tunely a mýtné brány. A hory, svítící svěží jarní zelení. Na nejvyšších kopečcích jsou rozhledny, a na jejich nejvyšším místě si představuju desky s fixem a papírem A4 s velkým černým písmenem K.Projíždíme Slovinskem a dostáváme se na chorvatskou hranici. Následuje rozhovor s nepříjemným chlapíkem ve strážní budce, kam prý jedeme a co tam jako budeme dělat. Co ti je do toho, opičáku, napadá mě, a je vidět, že i ostatní už dávno odvykli praktikám v naší zemi kdysi běžným. Kluci ukazují prospekt závodu a celník nás zamračeně propouští na další cestu. Zastavujeme na čerpací stanici, a zjišťujeme, že teplota stoupla snad o deset stupňů. Svítí sluníčko a vedle pumpy roste palma. A za ní olivový háj.
Brzy dorážíme do Umagu, zařizujeme registraci a ubytování a vyrážíme na jídlo do města. Fotím jak divý (coby zuřivý reportér jsem kdysi na čtrnáctidenní dovolené udělal dvě fotky, teď jich mám už asi třicet) a obdivuju dřevěné lodě na moři. Číšník z pizzerie nás zve na jídlo, sedáme si tedy, kluci ochutnávají místní pivo a já si pochutnávám na skvělé vegetariánské pizze. Jídlo tady není levné, ale je z čerstvých a kvalitních surovin. Prostě nejlepší pizza, po celodenním cestování zasloužená dávka energie.
Start závodu je plánován na páteční podvečer, závodníci odjíždějí z Umagu do Labinu připravenými autobusy. Ještě před odjezdem chceme něco pojíst, ale Umag před sezónou je mrtvé město. Nakonec nacházíme otevřenou pizzerii a objednáváme zeleninový salát, dva šopské a jeden řecký. Děvče se saláty přichází snad po 40 minutách, přináší dva úplně stejné a o jednom prohlásí, že to je šopák, a o druhém, že je řecký. Čekám na svůj poslední šopák a po dalších pěti minutách se dočkám řeckého salátu. "It's OK", říká Kuba Hájek té slečně, a já říkám "ty vole, to není OK". Další hodinu času už ale nemáme, kvapně dojídám Jakubův řecký salát a běžíme k autobusům.Cestu autobusem mi zpestřuje velká žlutá cedule se šipkou a s nápisem "Kokoti". Fotit ale nestihnu, tak doufám, že to nebyli jediní ve vesnici a že se mi podaří udělat fotku později. Bohužel asi jediní byli, nebo jejich příbuzní žijí někde v tichosti bez okázalých označení.
A už je tu Labin, poslední přípravy před startem promazat co je třeba, udělat společnou fotku početné česko-slovenské skupiny, zkritizovat obráceně pověšenou českou vlajku, dojít si do restaurace na WC a už je tady start. ... three, two, one, GO! Jsme docela vepředu, a po kostkách historického centra to jde docela rychle. Tempo vypadá, že jsme vyrazili na půlmaraton, ale udýchat se to dá a aspoň budeme brzy v cíli :) Trasa je značená malými vlaječkami snad každých 100 metrů. Probíháme promenádou u moře, potkávám Petra K., ale pak ho zase někde ztrácím. Jediná taktika je nepřepálit to a nezakyselit se hned na začátku, i když tempo okolí k tomu hodně svádí. 
Nacházím svůj rytmus a je mi skvěle, užívám si výhled na moře, a krásná cesta se zvedá do hor. Na cestě fandí ředitel závodu a já mu ukazuju palec nahoru - tahle trasa mě prostě nadchla. Kolem jsou nádherné kamenné domy, na velkých zahradách rostou obrovské keře rozmarýnu. Všude klid, zpěv ptáků, vůně mořského vzduchu.
Potkávám Kubu Ř., prohodíme pár slov, chvíli běžíme spolu, a při seběhu kamenným mořem Kuba prohlásí cosi o "zajímavém terénu" a zmizí v dáli. Nemám v úmyslu ho stíhat, ale radost mi udělalo, že běžec v růžovém triku, kterého jsem minul, je László. Zdravím ho, a on kouká docela udiveně. Mám stejně skvělý pocit, jako na první etapě MUMu, kdy na 21. kilometru minutu po mně přiběhli na občerstvovačku Dan Orálek s Michalem Kovářem. Kufrovali nějaký ten kilometr, ale co na tom :) Zatím se mi běží skvěle, na sladké datlové a fíkové raw tyčinky, co mám s sebou, ale nemám chuť, chce to něco slaného. Upíjím vodu z camelu, co jsem si nalil v apartmánu v Umagu z vodovodu. Voda chutná odporně, páchne chlórem a já s ní opravdu šetřím. Doušek se dá spolknout se zacpaným nosem, jinak nic moc. Na první občerstvovačce si dávám banán, nějakou minerálku a pokračuju dál. Chci co největší kus uběhnout za světla, v noci se postup obvykle zpomalí. Pomalu se stmívá, a já zapínám čelovku. Chytrou čelovku půjčenou od Ládi G. - svítí tam, kde je třeba, neoslňuje a pozná, kam koukám. Programovatelná, s USB, chytřejší než já. V téhle chvíli určitě.
Přibíhám na občerstvovačku na 30. kilometru, a těším se, že vyleju zbytek odporné vody, teď ještě navíc teplé, a naleju čistou, voňavou, pramenitou. Dolévám camel, dám si kus banánu a vyrážím dál. "Good luck!", říkají holky z občerstvovačky a já přemýšlím o tom, že jaképak štěstí, v tréninku a duševní přípravě to je. Jak tak přemítám, zakopávám o kámen, ruce s hůlkami letí dopředu a já padám. Holení projíždí ostrá bolest, náraz z plic vypumpoval všechen vzduch, a ještě k tomu takový divný zvuk. "To bolí", říkám nahlas a k tomu ještě něco, co si ale už přesně nepamatuju. Sbírám tělo ze země, kontroluju kosti - nic zlomeného asi není, v holeni díra, ale kompresní návlek to nějak zastaví, zkouším se rozeběhnout, beru do ruky hůlky a zaúpím - pravá karbonová hůlka je zlomená! Hluboký v srdci žal mě ovládl ale jen na chvíli - stejně to nevyřešíš, soustřeď se na závod, bez hůlek to půjde hůř, ale půjde to. Rozbíhám se stylem de Peyrac, a po čase bolest mizí. Hole končí složené v batohu a já pokračuju dál. Nová voda v camelu chutná stejně odporně, jako ta předešlá. Zřejmě byla ze stejného zdroje.
Na další kontrole na 40. kilometru jsem potkal Aleše, stěžuju si na zlomenou hůl a Aleš mě utěšuje, že to nic není, že on zlomil obě :) Potom přibíhá Petr K. a ptá se, kolikátý je to kilometr. Osmdesátý? Nechci tě ranit, ale myslím, že teprve čtyřicátý. I těch 40 km takhle náročným terénem dá zabrat, a člověk rychle ztrácí pojem o čase.
Po cca 5 hodinách výhružně zablikala chytrá čelovka. Za nějakou dobu budu měnit, pomyslím si, když v tom klekne navigace. Zastavuju, hledám baterie, vyměním v GPS, batoh hezky na záda a jedeme dál. V tom nové zablikání čelovky a ... tma. Zastavuju, hledám druhou čelovku, uklízím tu vybitou a zjišťuju, že žluté světlo Led Lenser pěkně nepříjemně bodá do očí. Navíc osvětluje jen část terénu, který jsem předtím viděl. Takže rada - kdo nechce utrácet, netestujte chytré čelovky.
Na 80. kilometru je velká občerstvovací stanice, a máme tam pytel s náhradním oblečením. Převlíkám ponožky i boty, promazávám nohy i ostatní potřebné partie, jím, piju, a zjišťuju, že jsem totálně tuhej. Potkávám Kubu Hájka, se kterým se snažím pokračovat, ale nejde to. Posílám ho, ať běží sám, abych ho nezdržoval. Dobelhám k brodu. Si snad dělaj prdel, teď jsem si vyměnil ponožky a mám se hned namočit? Voda nad kotníky, do toho se mi nechtělo. Napravo vidím most, tak jsem to obešel a pokračuju dál. Pěkně jsem to vyřešil, libuju si, když v tom vidím zradu - potok se kroutí a brodů je několik. Přibíhá Aleš, vypráví o kufru, který s Petrem udělali na 40. km, a pak skáče přes potok. Šplouch, říká jeho bota a já trpím při představě 70 km v mokru. Koukám na kameny ve vodě, je jich málo, tak hledám nějaké v okolí a nekecám - skládám je do vody tak, abych přešel suchou nohou. Jeden kámen, druhý, tře ... šplouch. Už vím, proč šipky vedly přes ten první brod a ne přes most - vyřešilo by to dilema a neztratil bych čtvrt hodiny blbostma. Na další cestě mě předbíhá i Petr, a vypráví o kufru na 40. Jo, slyšel jsem od Aleše. Nějak se stále nemůžu dostat do tempa, chybí mi energie, a na sladký vůbec nemám chuť. A i z představy, že bych něco z toho snědl, se mi zvedá žaludek. Parmazán na občerstvovačkách je super, ale není to ono, něco tomu chybí.
Takhle jsem se trápil snad 50 kilometrů. K parmazánu jsem přidal trochu víc pečiva - a bylo to. Najednou to zase přišlo, zase to běželo samo. Ke konci závodu se mi to stává často - posledních 20 - 25 km přichází gejzír energie. Zas jsem si to užíval, ve stavu dokonalé euforie, žádná bolest, jenom zvíře v běhu. Přišlo mi, že i smysly se zlepšily, že daleko líp slyším i cítím. Ale to, co jsem slyšel, zřejmě nebylo skutečné, posledních 10 kilometrů jsem utíkal před čelovkou neexistujícího Slovince. Ozvěna vlastních kroků v noci vede k zajímavým závěrům :)
Při doběhu do Umagu jsem trochu kufroval - značení zřejmě někdo poupravil nebo odstranil. Asi 10 minut jsem pobíhal s GPS po městě, než jsem našel správnou cestu. Doběhl jsem na 39. místě v čase 30:33:16. 100 miles of Istria byl jeden z nejpovedenějších závodů, s perfektním značením a organizací, a až doladím jídlo na dlouhých tratích, a potrénuju trochu kopce, myslím, že i výsledek bude příště o něco lepší.
neděle 7. července 2013
MUM 2013
301 km (7 x 43 km, 5.830 m+)
(30. 6. – 6. 7. 2013)Na MUM - Moravský ultramaraton, jsem se těšil už od loňska. S obdivem i trochou závisti jsem sledoval výkony svých kamarádů Ládi Gáška a Kristýny Hájkové a aspoň v duchu jsem si s nima krásně trpěl. Myslím, že už tehdy se pomalu tvořil záznam v mém kalendáři s názvem "Závody".
Do Lomnice jsme odjížděli v neděli ráno, přímo v den závodu. Časový plán cesty vyšel skoro na minutu, takže rezerva byla dostatečná a příprava na první etapu proběhla v klidu. Po horkých dnech přišlo příjemné ochlazení a slunečný den provázel lehký vítr. Dost dobrý den na závod, skoro ideální podmínky. Běželo to skoro samo, odpočinek v posledních třech dnech byl dobrý nápad. Na občerstvovací stanici na cca 20. kilometru jsem zažil lehký šok, protože chvíli za mnou dobíhá skupina běžců v čele s Danem Orálkem. Přemýšlím, zda jsem neběžel jinudy zkratkou, nebo zda oni již neběží druhé kolo. Po závodě zjišťuji, že zabloudili a mají v nohách o více než 3 kilometry víc. Sen je ale stejně splněn, aspoň na chvilku jsem předběhl Dana ;-)
V dalších etapách už jsme startovali ve dvou vlnách, rychlejší o hodinu později. Přemýšlel jsem o výhodnosti faktu, že jsem nejhorší z nejlepších, a po startu jsem si uvědomil, že mnoho kilometrů se na trati ocitnu úplně sám :-). Vlastně mi to ani moc nevadilo, a když jsem začal potkávat běžce z první vlny, tak mi to spíš pomáhalo. Detailnější průběh jednotlivých etap tady už popisovat nebudu, tak tedy jen nejdůležitější momenty: Vedro a bloudění na třetí, Vranovské etapě byla docela zajímavá prověrka sebeovládání. Pokus o závodění s lepšími v etapě čtvrté, v páté únava z mnoha kilometrů silnice a první příznaky rozpadající se tělesné schránky, v šesté pád na dlaně a koleno. Od druhé poloviny se mi ale běželo líp a líp, tělo se nějak adaptovalo na zátěž a jak jsem se rozběhal, všechno začalo fungovat a přestalo bolet. Síly jsem si rozložil správně, na poslední etapu zbylo dost a dost, ale lepší výkon nakonec už by stejně nebyl k ničemu, rozdíl mezi časy byl cca hodina. Nějaké rezervy ještě asi zbyly, ale jako první zkušenost s etapovým ultra jsem nadmíru spokojen s výsledkem, skončit v první desítce je pro mě veliký úspěch.
MUM je ale víc než jen závod, pro mě to byla příležitost setkat se se skvělými lidmi a užívat si s nimi běh v krásné přírodě Českomoravské i Drahanské vysočiny. Byla to skvělá dovolená, užil jsem si spoustu zábavy a pocit sounáležitosti s blázny nejen z různých koutů republiky, ale i z různých zemí Evropy. Těším se na další příležitost setkání s touhle vybranou společností. Těmhle lidem nechybí zapálení pro běh, láska k přírodě, ale ani respekt k soupeři, protože znají sami sebe a nemusejí si nic dokazovat. Díky všem za super týden a za rok zase na startu ;-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)