Zase trochu sebereflexe :-)

Skoro po roce mám zase chuť něco napsat o svém běhání. Moje běžecká sezóna letos začala ve znamení hledání ve slepých uličkách. Svůj trénink jsem doslova postavil na hlavu maratonským tréninkem s trenérem. Takový trénink není pro ultra zase až tak těžký, hloupé na tom ovšem je, že se mi nedařilo zaběhnout nic delšího. Stovka v Plzni pro mě skončila na 43. kilometru, a ani na dalších závodech se mi nějak nedařilo. MS v Belfastu měl být můj životní závod, ale 300 kilometrů za měsíc v jakékoliv intenzitě pro mě holt nebyla ta správná příprava. Hledání úplně nového, revolučního konceptu tréninku skončilo fiaskem.

No a jednoho dne si tak jdu s běžeckým botami a s hřebíkem, s úmyslem jedno na druhé pověsit, a v tom potkám Radka Brunnera. A ten povídá: Divíš se, že ti to nejde, ale děláš to úplně blbě. Musíš stavět na tom, co se ti v minulosti osvědčilo, a měnit jen to, co nefunguje. Bez naběhaných objemů to ale nepůjde.

Návrat k tomu, co znám, mi hodně pomohl a dodal sebedůvěru. I ty dva měsíce tréninku, kdy jsem se inspiroval Radkovým plánem, stačily na to, abych se zase dostal trochu do formy. Na Spartathlon, druhý nejdůležitější závod sezóny, jsem odjížděl s přesvědčením, že vylepším loňský čas. A největší změna v mém tréninku byla ta, že jsem začal dodržovat pitný režim a učil se při běhu jíst.

Z loňského času na Spartathlonu jsem ukrojil 2 hodiny a 50 minut. Takže ten hřebík zatím schovám, protože mám zase chuť běhat. Zase se mi totiž běhá s radostí, protože to moje pobíhání dostalo ztracený smysl.

Ultra je pro mě cesta k sebepoznávání. Na závodě i při tréninku musím sám se sebou vydržet desítky hodin, a to už pak stojí za to se sebou vycházet. A je to o lidech. O lidech, kteří něco dokázali. A přesto zůstali normální, i když to jsou vlastně do jednoho naprostí blázni. A já jsem hrdý na to, že takové lidi znám. Tak dík. Za to, že jste.