neděle 28. července 2013

Týnišťské šlápoty od dubu k dubu 2013

55 km (2.300 m+)

(26. 7. - 28. 7. 2013)


Na letošní Šlápoty jsem přijížděl s docela velkými ambicemi. Po MUMu jsem měl dost natrénováno, v Orlických horách jsem dolaďoval formu a podle startovky jsem to odhadnul tak do desátého místa.

Do Meziměstí jsem dorazil na čas, a do startu zbývala půlhodina. Ani jsem se nestačil moc rozhlídnout, sotva jsem chytil signál GPS a už jsme vyrazili. Čelo závodu vyrazilo poměrně ostře, alespoň teda mně to tak přišlo, a tak jsme nasadili rozumně udržitelnou rychlost. Před námi byla odhadem tak desítka lidí, a cesta utíkala docela pohodově, trasu částečně osvětloval měsíc a spousty hvězd na nebi. Silnici a cyklostezku brzy vystřídaly náročnější úseky mezi poli, a docela strmými výběhy. Na polské straně nás překvapily hromady kamení a prachu, navezené na strmých cestách. Moje silničky tohle moc nebraly, po prachu to docela klouzalo. Přemýšleli jsme, jakým způsobem se hora kamení v takové vrstvě dostala na tu cestu. Prý takto trénují polští ironmani, dva se přivážou řetězy za traverzu a běží vzhůru. Kamení se tak dostává do vyšších a vyšších poloh, aby jej běžci zas mohli svými kroky postupně sesouvat dolů. Náročnou, ale krásnou trasou se dostáváme zpět na českou hranici a cestou na rozhlednu na Ruprechtický špičák potkáváme ty nejrychlejší. Počítáme lidi před sebou - je jich sedm. Postupujeme dobře a to nám zvedá náladu. Z rozhledny dorážíme zpět do Meziměstí a já s díky odmítám gulášovou polévku. Vím, jaký na ni má názor můj žaludek, takže si dávám jen suchý rohlík a druhý beru s sebou do batohu. Docela se ochladilo, takže oblékám triko s dlouhým rukávem. Po půlhodině vyrážíme dál, bohužel trochu jiným směrem, než vede trať. No co, zhruba dva kilometry navíc nás nezabijí, jen s sebou musíme hodit, protože nás dohání skupinka dalších běžců. Cestou potkáváme na cestě dvě gulášovky. Takže moje tušení bylo asi správné. Další cesta byla docela pohodová, až na nějaké to klouznutí a jeden pád na zadek. Už se rozednilo a my jsme si mohli užít přírody kolem, nádhernou cestu skalním městem, lezení po kamenech a proplétání se mezi skálami. Pro tyhle chvíle to vlastně dělám, ty pocity se nedají dost dobře popsat. Prostě nádhera. Taková nádhera, že jsme na Supím hnízdě minuli K11. Co dělat, 7 km tam a zpátky nás bude stát hodinu a solidní propad ve startovním poli. Dalších devět lidí postupně proběhlo a spoluběžec Martin začal propadat splínu. Tak jsme se rozhodli, že tu hodinovou sekeru doženeme. A i ty Poláky dáme. To jsme ještě nevěděli, že Poláci jsou Maďaři a jeden z nich je Dániel Márton :) 15 kilometrů před občerstvovačkou mi došla voda. Docela problém, začlo vedro a ta představa, že skoro tři hodiny nebude co pít, taky radosti nepřidá. Nějak jsme to ale zvládli a dorazili jsme do Machova.

Do cíle noční části doběhl Martin osmý a mě se podařilo doběhnout minutu po něm se skupinkou dalších čtyř běžců. Hodinu jsme dohnali a po občerstvení mi zbývalo už "jen" 65 km. Poté, co jsem vylezl z hospody, že to rozběhnu, jsem dostal slušnou ránu z horkého vzduchu. Prašná cesta na K17 vedla otevřenou polní cestou, všechno rozpálené a já jsem zjistil, že nemůžu ani jíst, ani pít, natož běžet. Tři kilometry jsem se trápil, pak si spočítal dobu při aktuálním "tempu" a rozhodlo jsem se to ukončit. Tenhle závod jsem chtěl běžet, chodit se mi nechtělo, a za tři týdny čekají 10L700. Fatální asi byl ten nedostatek vody, a tempo bylo taky přepálené. Nohy by to zvládly, ale žaludek a vnitřnosti se postavily na odpor. A bylo to jiný než jindy, fakt vyčerpání a dehydratace, a tohle je o radosti, i když někdy trochu bolí. Tak snad příště bude líp. Ale celkově jsem spokojenej i tak a díky Olafovi a všem organizátorům za jejich práci a čas, bylo to ohromný a za rok to určitě zkusím znovu.