220 km (11.000 m+)
(27. 9. - 29. 9. 2013)BUT220 - nejdelší a nejtěžší ultramaraton v Polsku. To zní dobře, tak jedem! :)
 |
| Profil BUT220 |
Cesta trvala něco přes pět hodin, ve čtvrtek bez velkých zdržení. Do Bielska-Białej jsem dorazil chvíli po 20:00 hodině a blížil jsem se ke konci cesty - k hotelu Dębowiec. Navigace mě dovezla ke vstupní bráně továrny, se závorou a budkou pro hlídače. Chvilku jsme s navigací hledali, jezdili okolím a několikrát znovu dojeli k závoře s budkou. Nedalo mi to, a zeptal jsem se na hotel. Děda ukázal směrem za závoru a odvětil "Left and left". Za dvěma lefty se opravdu objevil hotel a já jsem mohl konečně zaparkovat a jít se zaregistrovat.
Po kontrole povinné výbavy jsem dostal startovní číslo a mohl jít spát. V kombíku se spí docela slušně a zdaleka jsem nebyl sám, kdo nocleh vyřešil stejně. Za noc ještě párkrát sprchlo, aby naše zítřejší cesta nebyla příliš prašná.
Ráno už bylo ale celkem příjemně, a já jsem se sotva stačil namazat, zalepit, oblíct a sbalit, když se najednou všichni sebrali a beze slova někam odcházeli. Hmmm, tak ranní kávu už asi nestihnu. Měl bych jít s nima, napadlo mě, za 10 minut je start. Na startu jsem potkal Pavla Škabrahu s Jakubem Hájkem, pochválili jsme komornost celé akce (startovalo 75 lidí), prohodili pár slov o nejmenovaném horském ultramaratonu v Beskydech v ČR a pak jsme vyrazili.
 |
| České trio - zleva Pavel Marek, Jakub Hájek, Pavel Škabraha |
Jako obvykle se GPS rozhodla, že nikam nejde a že nemá signál, takže první sjezdovku jsem vystoupal vlastně zadarmo. Tempo nebylo nijak závratné, a každý dbal na to, aby si při chůzi sjezdovkou příliš nezablátil boty. Stoupání na první vrchol - Klimczok - se mi zdálo docela příjemné, a říkal jsem si, že zrada možná přijde později. Přišla, ale ne v podobě divokého terénu, ale začal bolet zraněný kotník. Docela dost, při neopatrném došlápnutí projížděla bolest celou nohou. Na 5. kilometru víc než dvousetkilometrového ultra nic moc. Trochu jsem zpomalil a snažil se co nejvíc uvolnit klouby. Běželo se mi pak docela snesitelně, docela jsem si užíval okolní přírody, pojídal suché rohlíky, co jsem nestačil posnídat a na občerstvovačku s časovou bránou jsem dorazil za 3:46. Dobrý, limit je 6:00 hodin, už jen asi 8x tolik a jsem v cíli. Mých odhadnutých 35:00 hodin je OK :)
Cesta hezky utíkala, potkávali jsme se s dalšími běžci a příjemně povídali o běhání, přírodě, botách a vůbec. Ani jsem si neuvědomil, že se stydím mluvit anglicky, protože mi to moc nejde. Takže vlastně třídenní intenzivní kurz angličtiny v ceně startovného. Mluvili jsme i o tom, jakou trasu poběžíme, a vzhledem ke stavu kotníku jsem si nechával otevřenou cestu - rozhodnu se až na místě v Korbielówě, kde se hlásí trasa, po které budeme pokračovat. Pochybnosti hlodaly, ale stejně jsem doufal, že to u mě vyhraje dlouhá trasa 220 km, přes národní park a Babiu Góru. Na 93. km do Korbielówa jsem dorazil opět sám, po 16 hodinách a 30 minutách. Houska s Ramou a sýrem chutnala božsky, k tomu jsem za 6 PLN koupil espresso, úplně nejvíc nejlepší kafe v životě. Jakou trasu jdeš, ptají se pořadatelé a já odpovídám, co je to za otázku, přece tu dlouhou, abych si to taky trochu užil. Moje číslo tedy připsali na 20. místo do levého sloupce papíru. V pravém byla čísla dvě, takže většina jde celou dlouhou trasu. Dostal jsem instrukce, že další občerstvovačka je po 19 kilometrech, a vyrazil do tmy.
Po dalších 20 km jsem se vážně těšil na nějaké jídlo, sladké tyčinky už mi začaly lézt krkem. Procházím kolem jakéhosi hotelu či chaty, tam a zpátky, svítím čelovkou dovnitř a lidé uvnitř nejeví známky jakékoliv účasti. Asi soukromá chata. Jdu dál, a občerstvovačka nikde. Po 5 dalších kilometrech mi došlo, že jsem tam asi přece jen měl zaklepat a zeptat se. No nic, z nechutí sním další müsli tyčinku a pokračuji dál směrem na Babiu Góru. Začíná svítat, a cesta je fakticky úžasná. Poté ale začínají schody, a já začínám tušit neštěstí. Snad seběh dolů nebude stejný. Babia Góra na vrcholu je hromada obrovských kamenů, neustále tam fouká prudký vítr a stromy i kamení jsou namrzlé. Nabalil jsem na sebe vše, co jsem zrovna našel, rukáv na krku jsem narazil na hlavu, ale stejně to moc nepomáhalo. Je tu krásně, ale zdržovat se tady nemůžu, jinak zmrznu. Úplně na vršku bylo docela dost lidí, většina fotila, jiní jen tak postávali a jedna slečna mě oslovila, zda běžím BUT a zda jsem byl na občerstvovačce Markowe Szczawiny na 112. kilometru. Povídám, že ano, ale že jsem nebyl uvnitř, protože to jako občerstvovačka nevypadalo. Prý že to byl checkpoint a že je třeba se tam hlásit. S úlevou jsme se domluvili, že se tam nemusím vracet a ještě jsem dostal instrukce, že další checkpoint je v Zawoje a že tam se musím bezpodmínečně hlásit.
Opouštím vrchol hory, skáču po kamenech a některé z nich jsou dokonale nestabilní. Jeden se zvedá i se mnou a já se málem kácím do údolí. Vzpomínám na Caballa Blanca z Born to run, který měl kameny pojmenovány podle jejich chování. Já jsem je pojmenované neměl, vlastně jo, ty po kterých jsem letěl, přeci jen jméno dostaly. Začíná seběh a - schody. Schody na cestách z vysokých hor vyrábějí sadisté, a dělají je tak, aby nikdy nešel krok synchronizovat na střídání nohou. Pět kilometrů takových schodů udolá kolenní klouby sebeotrlejšího jedince. Tuhle cestu ještě vylepšili tím, že po stranách nainstalovali dlouhé dřevěné klády. Mokré dřevo samozřejmě klouže a každý si pak rozmyslí kamenný schod obejít.
Dole pod kopcem mě úplně přestal bolet levý kotník. Snad to bylo tím, že mě nesnesitelně bralo pravé koleno, ale kdo ví. Příjemné slečny na občerstvovačce mi zatleskaly, prozradily, že jsem 17. a že jejich partneři už závod zabalili, že to je prý moc dlouhý. Zalhal jsem, že jsem OK a pokračoval dál. Tady už žádné schody nebyly a koleno se umoudřilo. Za pár hodin dorážím do vesnice Zawoja a hledám checkpoint. Nacházím spoustu dalších kolegů, co zběsile pobíhají po vesnici a hledají. Podle informací závodníků před námi je checkpoint 4 kilometry po silnici na konec vesnice. Mimo trasu! V roclitech pajdám po silnici a chce se mi brečet. Checkpoint se nám podařilo přejít, protože na dveřích není vidět malinké logo závodu, ale velkým písmem polský nápis "Silně klepejte". Vracím se k těm dveřím, a během silného klepání brousím anglické nadávky. Uvnitř jsou ale jen dvě holky, co s celým podnikem nemají nic moc společného, takže se uklidňuju a připravuju se na další peklo cesty zpět po silnici. Zacházkou si k trase přidáváme 8 kilometrů a ztrácíme více než 2 hodiny. Mimoto potkáváme další lidi, kteří prý volali pořadateli, a že v Zawoje není checkpoint, ale jen občerstvovačka, a že tam nemusejí. Nejraději bych sedl na autobus a odjel. Naštěstí jsem měl málo v hotovosti a platební karta zůstala v autě. OK, jdu dál.
Na 150. km dorážím za 34 hodin. Hmm, 70 km za hodinu asi nedám. Hlavní je ale v limitu dokončit. Ze 17. místa se posouvám na 52. Super :( Zas se začíná stmívat a přichází silná únava. Je dobré, že si můžu povídat, jinak bych spal za pochodu. Noc byla dost náročná, byla mi i větší zima a unavené nohy už tak nereagují na terén. Několikrát jsem bolestivě zakopnul a narazil si palec. Škoda, nehet byl docela mladý, bylo mu teprve 9 měsíců. Jeho předchůdce mě opustil na P100. Klopýtám nocí a kilometry ubíhají. Probíháme nějakou vesnicí a je kolem 6:00 ráno. Mluvím s kolegou Piotrem o tom, že bude svítat a pak že bude líp, ale najednou nikde nikdo. Chvíli čekám, pak volám, a nic. Po 15 minutách čekání jsem se rozklepal zimou. Tak zase sám. Rozednilo se a já jsem najednou dostal chuť běžet. Vyndal jsem sluchátka a telefon, pustil Rammsteiny a už to jelo. S podivem jsem zjistil, že mě vůbec nic nebolí a že mám spoustu síly. Vybíhám kopec a nezadýchám se, a když do kopce ještě přidám, tak se po chvíli tep ustálí zas odhadem na 136. Nepotím se. Jsem stroj na běhání. Ultramaraton začíná třetí den. Mám super pocit, a lehké halucinace mi nevadí. Slyším neexistující hlasy a za mnou neustále vidím několik běžců. Na stromě visí chlap. Tak funguje mozek v nezvyklých stavech, realitu vyhodnocuje jen tak zhruba a do mysli posílá obrazy, které už zná, a má je v cache. Vnímám i to, že chlapi na stromech a smečky psů nejsou skutečné. Chce se mi zpívat a taky to udělám. Pokud mě někdo v tom lese slyšel, tak sorry :)
Dobíhám do vesnice Wilkowice, na 205. kilometr. Tady má být občerstvovačka. Pořád běžím, a zas podobná hra. Ty vole, si dělaj prdel. České nadávky znějí malebnou polskou vesnicí a já po několika kilometrech dorážím na konec vesnice. Asi jsem to zas nenašel. Sundávám bundu a mikinu, začíná být vedro, a v tom přichází víla a říká - dvěstě metrů odtud je občerstvovačka. Dostal jsem kafe, dal si pár slaných sušenek, trochu jsme pokecali a prý že už je to jen kousek, ale do děsnýho kopce. Odpovídám, že jestli je ten kopec jen jeden, tak nemá šanci, a na otázku za jak dlouho to dám odpovídám dvě hodiny. Očividně mi nikdo nevěří, ale snaží se mi to nedat najevo. Nahoru zpátky na Klimczok popobíhám, jde to skvěle, únava pořád nikde. Na vrcholu chvíli hledám červenou značku pro poslední seběh. Běží mi to slušně, odhadem 4:00 min na km, pak se podívám. Kabáti zpívají o tom, co by chlapi dělali, kdyby ženský nebyly, já běžím dolů a lidi uhýbají. Koukám na navigaci a zjišťuju, že se vypnula. Sbíhám až dolů do Bielska, a nějak nemůžu najít slibované vlastní značení k cíli. Vyměňuji baterie v GPS a zjišťuji, že můžu zas běžet zpátky nahoru. Ztrácím tak další půlhodinu. Do cíle se mi ale dorazit podařilo, jen bylo tchochu divné, že tak kromě dvou borců s notebookem ale vůbec nikdo nebyl. Probíhám cílovou branou a slyším polsky něco jako "Jsi dvousetprvní". Zatvářím se, přeci jen jsem čekal lepší výsledek, a druhý asi pochopil a říká anglicky twenty-one. Lepší :) Usedám na zídku, zapínám telefon, slzy mi tečou a reportuju, že jsem to dokázal. Pocit k nezaplacení.
Přicházím k hotelu a potkávám borce, co doběhli přede mnou. Bravo, stary, pokřikuje na mě jeden z nich. Ty vole, kdo je u tebe starej, myslím si, ale vlastně mi to dělá dobře. V hale hotelu si mě nikdo moc nevšímá, tak si říkám o sprchu a jídlo. Sprchu si mám prý domluvit s recepční, prý placená služba za 10 PLN. Potkávám Piotra a ptám se, kde se zapomněl. Prý se najednou zasekl, zapomněl, kde je a hlavně co tam dělá. To, že je na závodě prý pochopil až po konzultaci s manželkou.
A shrnutí na závěr: super akce pro ty, co neočekávají od organizátorů zázraky. K polskému jídlu jsem byl skeptický od začátku, takže jsem byl mile překvapen. Nedostal jsem ani diplom, ani medaili. Je to daleko. Před jízdou zpět je dobré se vyspat, jinak hrozí, že usnete za volantem. Nádherná příroda a nezapomenutelný zážitek. Za rok na trati zkusím lépe než 54:34:17.
Žádné komentáře:
Okomentovat