Zase trochu sebereflexe :-)

Skoro po roce mám zase chuť něco napsat o svém běhání. Moje běžecká sezóna letos začala ve znamení hledání ve slepých uličkách. Svůj trénink jsem doslova postavil na hlavu maratonským tréninkem s trenérem. Takový trénink není pro ultra zase až tak těžký, hloupé na tom ovšem je, že se mi nedařilo zaběhnout nic delšího. Stovka v Plzni pro mě skončila na 43. kilometru, a ani na dalších závodech se mi nějak nedařilo. MS v Belfastu měl být můj životní závod, ale 300 kilometrů za měsíc v jakékoliv intenzitě pro mě holt nebyla ta správná příprava. Hledání úplně nového, revolučního konceptu tréninku skončilo fiaskem.

No a jednoho dne si tak jdu s běžeckým botami a s hřebíkem, s úmyslem jedno na druhé pověsit, a v tom potkám Radka Brunnera. A ten povídá: Divíš se, že ti to nejde, ale děláš to úplně blbě. Musíš stavět na tom, co se ti v minulosti osvědčilo, a měnit jen to, co nefunguje. Bez naběhaných objemů to ale nepůjde.

Návrat k tomu, co znám, mi hodně pomohl a dodal sebedůvěru. I ty dva měsíce tréninku, kdy jsem se inspiroval Radkovým plánem, stačily na to, abych se zase dostal trochu do formy. Na Spartathlon, druhý nejdůležitější závod sezóny, jsem odjížděl s přesvědčením, že vylepším loňský čas. A největší změna v mém tréninku byla ta, že jsem začal dodržovat pitný režim a učil se při běhu jíst.

Z loňského času na Spartathlonu jsem ukrojil 2 hodiny a 50 minut. Takže ten hřebík zatím schovám, protože mám zase chuť běhat. Zase se mi totiž běhá s radostí, protože to moje pobíhání dostalo ztracený smysl.

Ultra je pro mě cesta k sebepoznávání. Na závodě i při tréninku musím sám se sebou vydržet desítky hodin, a to už pak stojí za to se sebou vycházet. A je to o lidech. O lidech, kteří něco dokázali. A přesto zůstali normální, i když to jsou vlastně do jednoho naprostí blázni. A já jsem hrdý na to, že takové lidi znám. Tak dík. Za to, že jste.

ME 24h Albi, Francie

75,175 km
( 22. 10. - 23. 10.2016)

Zatím se mi nikdy moc nechtělo psát o závodech, co se nepovedly. Ale asi je potřeba o tom mluvit, a hlavně si z toho vzít ponaučení.

Dlouho jsem přemýšlel, zda 3 týdny po Spartathlonu lze zvládnout tak náročný závod, jako je běh na 24 hodin. A řekl jsem si, že to zkusím. Čas na regeneraci je sice hraniční, ale třeba to půjde. A nebo taky ne. 

Před ME jsem se rozhodl odpočívat a už moc neběhat. Vlastně skoro vůbec. Pořádně se vyspat, najíst a nabrat sílu. Jak to dopadlo, již mnozí vědí. Rozběhnuto podle plánu, ale před 30. kilometrem přišla krize, srdce v krku, studený pot a podlamující se nohy. Vymačkaný citron. Zkoušel jsem to překonat dalších 6 hodin, ale vůbec se to nelepšilo. Někdy to prostě nejde a i kdybych nachodil v utrpení další stovku, nemělo by to valnou cenu. Přesto patří velké díky klukům, co se mě na trati snažili povzbudit.

Už chvilku předtím jsem si začal uvědomovat, že můj trénink doposud nemá žádný řád. Běhám pro radost, tak, aby mě to bavilo. Nějaké objemy tam sice jsou, ale kvalita moc ne. A řád už vůbec ne. Pro běhání pro radost to stačí. Pro závod s evropskou špičkou rozhodně ne. V téhle chvíli to pro mě přestává být jen zábava, protože mám velikou motivaci. Čeká mě pár měsíců tvrdé práce, protože na MS v Belfastu bude český tým stát na stupních vítězů. A i já pro to chci udělat všechno, co bude v mých silách.

Ondra Velička předvedl neskutečný výkon, a ostatní také. Jsou to vynikající sportovci a skvělí lidé. A je s nimi legrace. Rád jsem se s vámi potkal a těším se na další setkání. A budu držet palce na stovce ve Španělsku.

Spartathlon 2016

246 km
( 30. 9. - 1. 10.2016)

Spartathlon. Ultramaraton s pověstí jednoho z nejtěžších závodů světa. Do minulého roku z Athén až do Sparty v časovém limitu doběhlo 11 Čechů, někteří z nich vícekrát. Olympiáda ultramaratonu, kde každému, kdo dorazí k nohám krále Leonida, náleží stejné pocty - olivový věnec a doušek vody z řeky Eurótás. Přesto, že vítěz Spartathlonu nedostane žádnou odměnu, láká závod stovky lidí z celého světa, aby se postavili vzdálenosti skoro šesti maratonů v horku řeckého slunce i v mrazivé noci, a také poměrně přísným časovým branám na celkem 75 checkpointech. Závod, o kterém jsem mnoho četl, a v hloubi duše doufal, že jednou přijde den, kdy na startu slavného Spartathlonu stanu i já.

Po losování jsem skončil na 45. místě čekací listiny a s letošní účastí jsem se vlastně rozloučil. Naplánoval jsem si závod na 24 hodin v Baselu s tím, že začnu trénovat na příští rok. A jako náhradu za Řecko. Po několika týdnech jsem dostal zprávu od Radka Brunnera: "Nejsi na waiting listu, asi jedeš s námi". Email od pořadatele jsem sice nedostal, ale po přihlášení na stránky Spartathlonu jsem se dozvěděl úžasnou zprávu: Vyšlo to!

Rychle přizpůsobit trénink největší výzvě, tedy snažit se zdvojnásobit uběhnuté objemy. A připravovat hlavu, že jdeme společně do něčeho takového. Čtení o zkušenostech těch, co už běželi, plánování co na sebe, co do sebe a tak. Při každém běhu jsem si představoval, že běžím svůj životní závod. A těšil jsem se jako malý kluk. A taky jsem měl trochu pochybnosti, ale jen maličko. Poslední dva dny to bylo nejhorší, při pomyšlení na odjezd se mi začaly potit ruce. Ale tyhle pocity přešly přesně v den odletu. Ruce se mi chvíli potily už jen v letadle, turbulence během letu mi nedělají nejlíp.

Letadlo ale šťastně přistálo a my jsme po téměř hodinové cestě z athénského letiště dorazili do Glyfady. Ještě v den příletu jsme stihli prezenci a druhý den ráno jsem si začal připravovat věci na závod. Na každý z checkpointů si může běžec poslat balíček, který je označený číslem závodníka a číslem CP. Podle Radkovy rady jsem si přichystal balíček na každý pátý CP.  Vymyslet, kam poslat čelovku, abych neběžel za tmy, a kam triko s dlouhým rukávem. Vše zabalit, označit a uložit do správného pytle s označením CP. Po obědě zbýval nějaký čas, tak jsem se vydal s Danem Orálkem a Petrem Kamberským na výlet k mysu Sounio. Bylo to dál, než jsme čekali, ale nějakou fotku jsme udělali.

Sounio

Povinný meeting s informacemi k závodu jsme skoro stihli. A nic nového se nedozvěděli. Zbývalo naposledy vyběhnout a připravit se na den D.

Ráno jsem toho moc nepojedl, od dob Scotta Jurka se mnohé změnilo. Asi vliv globalizace, ale k jídlu jsem toho moc veganského nenalezl. Když na mě pod jedním z poklopů vybafla slanina, přestal jsem to pokoušet, dal si suchou housku s olivami a kafe. Ani na záchod to nějak nešlo, když jsem se ráno nenajedl. V 6 hodin ráno už vyrazily autobusy na místo startu k Akropoli. Zhodnotit délku fronty před TOIkami a najít místo u stromu. Několikrát převázat boty, utáhnout a zase povolit tkaničky. Udělat nějaké rozmazané fotky. Zapózovat oficiálnímu fotografovi a vynadat Japonci, co nám vlezl do záběru. A najít si místo tak, aby nás horliví Japonci při startovním výstřelu neušlapali.

Česko-slovenský tým před startem

Po výstřelu jsme se dali pomalu do pohybu. Nejdřív malými krůčky, ale pak se to docela rychle rozeběhlo. Plánované tempo kolem 6:00/km se nějak nekonalo, běžel jsem cca o minutu rychleji. No co, bylo to z kopce, tepy OK, snad se to nevymstí později. Dan se zřejmě držel svého plánu rozběhnout pomaleji, protože jsem ho viděl před sebou snad další 4 kilometry. Předbíhá mě Katalin Nagy. Prý i vloni běžela ze zadních pozic, asi si nás chce všechny prohlédnout, aby na nás nemusela hodiny čekat ve Spartě. Odbíhám ke keříku a slyším probíhajícího Martina Hokeše a jeho přání "Příjemné močení". Martin mizí v dáli a já se snažím držet tepy na rozumné úrovni. Tempo je stále hluboko pod 6 minut. Trasa vede v odstavném pruhu dálnice, za plného provozu pátečního rána. Míjíme přístav, průmyslovou zónu. Všude je docela dost smradu z aut. Vbíháme do města, odkud je slyšet obrovské fandění. Spousta dětí tady křičí jako o život "Bravo" s rukou nachystanou plácnout si s probíhajícími běžci. V tuhle chvíli si každý z nás připadá jako celebrita. Až mi to vhání slzy do očí, a to jsme uběhli zatím jen něco přes 20 kilometrů :) Na CP si beru první balíček s kokosovou vodou a běžím dál.

Trasa pokračuje kolem rafinérie. Všude spousta smradu a z komína hustý dým, který zakrývá slunce. Mám pocit, že mi sluníčko přes tenhle hnusný závoj vypálí černé fleky na kůži obličeje. Probíhám stín na asfaltu a zezadu slyším češtinu: "Kdo neskáče, není Čech!". Skákat se mi nechce, ale zdravím Ivana a Petra, kteří mě po chvíli předbíhají. Já se dál držím plánu, na limit mám rezervu asi půl hodiny. Není kam spěchat, závodit se pro mě začíná až zítra. Nic zatím nebolí, jen teplota stoupá a já se snažím se uchladit.

Krajina kolem se mění, a my běžíme podél pobřeží. Je horko a k průzračně modrém moři se koupají lidé. Aspoň chvilku skočit do vody. Představa neochlazuje. Silnice se neustále vlní nahoru i dolů, některé z výběhů začínám chodit. Blížím se ke 40. kilometru.

Mecara. Šipka značení trasy.

Na 20. CP si dávám porci MANA, kterou mám připravenou na každém desátém CP. A žízeň zaháním ředěným pomerančovým džusem. Fuj, nebyl to pomeranč, ale nějaká meruňka. Cesta mi pěkně ubíhá, a víceméně podle plánu se dostávám až ke Korintskému průplavu. Plán, že budu fotit, se nekonal, protože na mostě je spousta lidí. Ani se moc nejde dívat okolo, na zemi je každých 1,5 m práh, o který bych se asi přerazil. Zdravím se s diváky stojícími na mostě. Dobíhám k dalšímu checkpointu, a na chvilku si sedám. Zjišťuji, že se v mém žaludku děje něco velmi nepěkného. Je mi zle, a raději se zvedám a chůzí pokračuji dál. Přemýšlím o meruňkovém džusu, který neví, zda zůstat, nebo odejít. Zkouším prst do krku, ale nejde to. Situace se nelepší ani dalších 11 kilometrů. Znovu si sedám. "Nechcete skončit?", ptá se jeden z inspektorů. "To teda nechci", odpovídám. Zkouším trochu Coly a pak se raději zase zvednu. Těsně za 25. checkpointem vidím mezi dvěma auty opřeného zvracejícího Řeka. Mě se to povedlo stoupáním po silnici donést o kilometr dál. "Are you OK?", ptají se okoloběžící. "Bude líp", odpovídám, i když si tím nejsem úplně jistý, a znovu se opírám o sloup a pokračuji v započatém díle.

Scott Jurek píše, že Američané se při zvracení ani nezastavují. Tohle jsem zatím nenatrénoval, každopádně jsem pochopil, že to NENÍ důvod se znepokojovat. A za zhruba kilometr přišla záchrana v podobě černého čaje bez cukru na kontrole ve Starém Korintu. Po dalších 15 kilometrech jsem si dal i to jídlo, tentokrát už bez meruňkového džusu. 30. CP a zrovna se začalo stmívat. S čelovkou jsem to naplánoval dokonale. A žaludek se uklidnil a já jsem mohl zase běžet. Na 40. CP jsem oblékl triko s dlouhým rukávem, zeptal jsem se na cestu něco ve smyslu "Tudy?" a slečna odpověděla, že ano. Minul jsem WC budky, a pokračoval po cestě, která mířila někam do lesa. Tohle vypadá spíš na Olafa, než na Spartathlon, řekl jsem si a raději se šel znovu zeptat. Ano, trasa pokračovala jinudy.

Pod horou, co jí kluci říkají kozí stezka, jsem si na Olafa vzpomněl znovu. Jedno z lehčích stoupání, a docela široká cesta. Přidávám do kroku, a přede mnou lidi chodí. Pomalu. Hodně pomalu. Obíhám je a rozbíhám se vzhůru. Zjišťuji, že se to dá běžet, a baví mě to. Míjím další závodníky a ptám se, zda seběh je stejný. "It's the same", slyším odpověď, a začínám se těšit. V silničkách to trochu klouže, ale dá se to. Prašná cesta a kamení. Nahoře čeká občerstvení, ale já se pouštím rovnou dolů. Čelovku nastavím na vyšší výkon a předbíhám snad 30 lidí. Všichni jdou a mě se chce smát a křičet, protože to běží samo a baví mě to a ostatní na mě koukají jako na šílence. Dobíhám na asfalt. Už to končí, škoda. Trailový úsek má jen 2 kilometry. Dobíhám do Nestani. Nemám chuť na jídlo, ale nabídku na masáž neodmítnu. Je to příjemné, ale pak se rozběhnout trochu bolí. Po 100 mílích to ale není zas až tak divné.

Teplota v noci stále klesá, a já jsem si větrovku nechal na CP, že je jako horko. Asi to nebyl úplně nejlepší nápad, trochu záblo. Nesmím se moc zastavovat. Na obloze padají hvězdy. Mám jen jedno přání, a to vidět sochu krále ve Spartě před 19:00. A taky víru a touhu to dokázat. Začíná svítat. Ranní slunce brzy získá svou sílu a já sundavám dlouhé triko. Vytahuji brýle a čepici namáčím do vody. Na to, jak jsem daleko, se mi běží skvěle. Do kopců sice chodím, ale když se rozeběhnu, tepy stoupnou tak o 5-10. Pořád pod 120. Do cíle zbývá asi 30 km. Projíždějící auta troubí a řidiči tleskají. Dobíhám na další checkpoint, do čepice házím led a další hrst do kelímku s džusem a vodou. Hltavě piju a cítím, jak mi chlad stéká do žaludku. A najednou se mi zatočí hlava, že si musím sednout. Kouknu na hodinky, a tep ukazuje 175. Prudké ochlazení nebyl dobrý nápad. Chvilku sedím, a po deseti minutách a tepu 150 se zvedám. Zkusím jít, třeba to přejde. Po dvaceti krocích se tep stabilizuje na 110. 

Blížím se ke Spartě. Kolem jsou hory a nádherná příroda. Zastavuji a dělám si fotku.

Kladas. Do Sparty už je to posledních 5 kilometrů.

Na 73. CP mi radí, abych se držel vlevo. Držím se vlevo, auta troubí a zdraví, nikde ani šipka. Následuje most, cesta pro chodce je vpravo, ale já běžím po silnici vlevo, dle propozic. Za mostem je CP č. 74, poslední koberec před cílem. Samozřejmě napravo. Paní z CP na mě mává, abych je neminul.

Vbíhám do Sparty. Přede mnou vidím další běžce, už jen jdou. Ital nese vlajku, a vedle něj jede doprovod na kole. Probíhám okolo a nabízím mu, zda nechce běžet se mnou. Ital mě poplácá po rameni a říká: "Běž!". Doprovodný cyklista opouští Itala a připojuje se ke mně. Chvilku si povídáme, z kavárny vybíhá paní a podává mi dvě olivové snítky. Přidávají se ke mě děti a běží spolu se mnou. A už vidím Petra Kamberského, zdravím se s ním, a Dan Orálek mi podává českou vlajku. Popadnu jí obráceně, tak to trochu vylepšujeme. Dobíhám k soše krále a chvíli čekám, až se uvolní místo. Konečně se dotýkám nohy krále Leonidase. V očích mám slzy štěstí, je to nepopsatelný zážitek. Piju vodu z řeky Eurótás, na hlavě olivový věnec, a fotka u sochy. Fakt jsem to dokázal. Patnáctý Čech v cíli Spartathlonu.

Jsem tady, králi.

A už si mě odvádějí, aby mi pomohli ošetřit bolístky. Oblékají mi finisherské tričko a to zpocené jde i s botami, ponožkami, čepicí, brýlemi do jednoho pytle. Umývají mi nohy a slečna připravuje injekční stříkačku s jehlou. Z mého výrazu bylo zřejmé, že se mi to nezdá. "Don't scary", řekl mladík, načež mi slečna zapichuje jehlu do krvavého puchýře na noze. Příjemné to nebylo, a jednoduché taky asi ne, protože to zkoušeli postupně tři lidé. Každopádně to pomohlo. Na nohy jsem dostal hotelové pantofle a sykl bolestí. "Nail", povídám, "is completely dead". S díky jsem odmítnul nabídku místního kováře, že mi nehet strhnou. A pak jen nasednout do taxi a nechat se těch asi 500 metrů odvézt do hotelu.

Před operací :)

Letošní česká výprava slavila skvělý úspěch, spolu s Taiwanem jsme měli nejvyšší úspěšnost, když do cíle závodu dorazilo 6 ze 7 startujících. Počet Čechů, kteří dokončili Spartathlon, se zvýšil z 11 na 15. Kluci doběhli ve skvělých časech a Radek zazářil na 3. místě. Z Řecka jsem odjížděl s myšlenkou, že se sem za rok vrátím. A že začnu trochu trénovat, protože příště už budu vědět, do čeho jdu. A už teď se na to těším.

24 h Self-Transcendence Race běh Kladno 2016 - MČR

223,663 km
( 30. 7. - 31. 7.2016)

Přípravy na letošní 24 hodinovku byly lehce ovlivněny prodělanou střevní virózou o dva týdny dřív. Předzávodní ladění formy se tedy moc nekonalo, takže jen srovnat a zatejpovat záda a hurá do Kladna. O to víc jsem se na závod připravoval v hlavě, jak správně rozložit síly a nenechat se strhnout ostatními běžci. Prvních 14 hodin přece o nic nejde :-)

Tentokrát jsem měl s sebou kompletní rodinný support, manželku i obě děti, jenom pejsky jsme museli nechat doma. Naštěstí babička s dědou měli čas na jejich hlídání. S rodinou jsme si domluvili, že si během dne zajdou na koupaliště a třeba do lanového centra, a já se zpočátku spokojím s ovocem na občerstvovačce. Před závodem jsem "pojedl" dvě porce Many - veganského koktejlu, který má prý obsahovat vše potřebné v optimálním poměru. Chuť Many jsem pro jistotu vyzkoušel předem, a vzhledem k tomu, že není nijak výrazná, nemám s ní vůbec problém. S rozmixovaným banánem by to snad mohlo být i dobré :)

Ve startovním balíčku jsem našel bílé funkční tričko a vzhledem k předpovědi počasí jsem se rozhodl, že v něm poběžím. Ještě namazat vše, co je třeba a hurá na start. Pořadatelé každého závodníka přivítali potleskem, pak tradiční chvilka ticha a zamyšlení před startem, a už se vyrazilo. Rodinka odešla na koupaliště a já jsem se podle plánu snažil držet rychlost kolem 5:40/km. Docela příjemně to utíkalo, po cestě jsme si popovídali se spoustou lidí, a v horku jsem se snažil pravidelně se namáčet u hadice s rozprašovačem. Po třech hodinách jsem si dal třetinu banánu, po nějaké době dohromady asi tři kousky melounu, a pak jen pití. Tekutiny jsem se snažil doplňovat pravidelně, ale svůj skládací kelímek, který jsem si bral s sebou, jsem nakonec nepoužil. Plastového odpadu z takového závodu je opravdu hodně, budu to chtít ještě nějak pořešit. To by ale znamenalo buď tahat kelímek s sebou, nebo zaměstnat support na trati na full time :(

Rodinka se vrátila z koupaliště asi v 17:30 a to už jsem měl svoje výsledky na tabuli. Sedmé místo, zatím bez jména, to se tiskne delší dobu. Fandění blízkých mi ještě zlepšilo náladu. Kubík mi namíchal isotonický nápoj a ptal se, kdy budeme připravovat jídlo. Zjistil jsem ale, že vůbec nemám hlad, všechno jede pěkně na tuky, a cukry z nápojů mi zatím stačí. Tepy se ustálily někde na 140 bpm. Domluvili jsme se, že uvidíme, jak to bude vypadat za tři hodiny. Ani po třech hodinách se situace nezměnila, jen pozice na tabuli se posunula o dvě místa výš. Zhruba kolem desáté večer mě čekala první uběhnutá stovka. Kolečko se žlutým praporkem jsme uběhli i s dětmi, obě děti bosky :) Po desáté si šla rodina lehnout a domluvili jsme se na setkání v jednu hodinu ráno.

Tenhle rok bylo několik změn, tentokrát se neotáčel směr běhu v půlce závodu, a s praporkem se běhalo jen po každé uběhnuté stovce, byl vynechán maraton a 100 mil. Změna směru zase tak příjemná nebyla, táhlý kopec s převýšením cca 2 metry je v druhé půlce lepší sbíhat, než vybíhat :) A běh proti bílým směrovým šipkám na asfaltu mi taky nedělá dobře. Tentokrát jsem moc nevnímal nápisy na trati o helmách a chráničích, zato jsem si skoro pokaždé zazvonil na zvonky připevněné na transparentu nad tratí. Jediné rozptýlení, zato po každém kole.

V jednu hodinu ráno jsem postoupil na druhé místo v celkovém pořadí, a na vedoucího Ondru Veličku jsem ztrácel 13 km. Ondra běžel skvěle, skoro konstantní rychlostí, a nezdálo se, že by na něj působila jakákoliv únava. Zhruba za tří hodiny začne závod, řekl jsem si, a vyhlížel rodinný tým. Ani teď jsem neměl hlad, jen volné bílé tričko mě nepříjemně poškrábalo v podpaží a v jeho okolí. Holky mi pomohly promazat bolavá místa a já jsem zjistil, že mohou jít klidně spát, protože cukr v nápojích mi zatím pořád stačí. Dobrou noc, sejdeme se ráno, rozloučil jsem se a pokračoval.

Během noci přišlo na Sletiště pár fandů, a jeden z nich si mě zjevně oblíbil."Hele, to je von", "Jsi nejlepší" a tak. Říkám, nejlepší ne, jsem druhej, a mnozí z těch, co chodí, tu krouží už druhý den, a ti si zaslouží obdiv a uznání. "To je jedno, pro mě seš král", zakončil fanda a bylo to. Jojo, dvacetičtyřhodinovka je napínavý závod ;-) 

Do rána žádné velké změny, pořád v běhu, i když tempo se znatelně zpomalilo. Tepy spadly na 130, někdy i níž. Začalo mě bolet pravé koleno, asi z té jedné hodně ostré zatáčky kolem kuželů. Tuhle zatáčku jsem začal brát hezky po špičkách, abych kolenu ulevil. K ránu to už s kolenem moc dobře nevypadalo, tak jsem se zastavil ve stanu u zdravotníků a domluvil jsem si zatejpování. Čtvrthodina zdržení asi stála za to, už pro ten pocit, že víc pro to udělat nemůžu. Svítání vždycky přináší novou energii, ale tentokrát jsem vlastně neměl žádné krize, o kterých by stálo za to mluvit. Jen ta rychlost nic moc. Ráno se vzbudili všichni členové mého skvělého podpůrného týmu, a z tribuny mocně fandili. Začalo být zase docela teplo, ale obloha se brzy zatáhla a spustil se déšť. Docela silný, Denisa mi podávala bundu, ale mě to bylo docela příjemné. Pršelo snad hodinu, a ochlazení přišlo vhod. Ruce a obličej jsem nastavil hezky k nebi a užíval si bezva spršku.

Poslední dvě hodiny déšť ustal, a moje kilometrové kolečko trvalo něco mezi 7 a 8 minutami. Tepy 115-120. Už asi nemůžu. "Dělej, pojeď se mnou, nejsem sice žádný tahoun, ale ...", říká kluk v šustivé žluté pláštěnce a pálí to tempem 5:30 a 180 kroky/min kupředu. Zařazuju se za něj a pár koleček dáváme spolu. Tepy stoupnou na 135. Pořád dobrý, umím to rychleji, jen to nevím, zjišťuju. Pocity asi přece jen někdy klamou. Nakonec se přeci jen odpojuju, tempo je v téhle fázi vražedné. Zpomaluji, ale už jen trochu. A užívám si fandů na trati. Rodiny a kamarádů, mexické vlny v prostoru startu, skvělé atmosféry, a úsměvů běžců i publika. Stihnout 216 km kvůli Spartathlonu bez losování. Nebo 220, to vypadá líp. Na konci přidat, a zkusit co nejvíc, sil mi zbývá dost a dost.

Po 24 hodinách se mi nakonec podařilo nakroužit 223,663 km a Ondrův náskok zmenšit na cca 5 km. Osobní rekord jsem od letošního dubnového závodu v Basileji posunul o víc než deset kilometrů. Když to tak půjde každý rok, ... :-D Stříbro z Mistrovství republiky je prozatím můj životní úspěch.

Co zbývá? Poděkování a zhodnocení. Díky manželce i dětem za obětavé bdění a noční pohotovost. Díky Sri Chinmoy marathon týmu za tradičně skvělou organizaci závodu. Díky všem fanouškům, i těm uřvaným, mysleli to s náma dobře. A díky kamarádům za podporu, hodně to pomohlo.

V takhle dlouhém závodě je nejdůležitější mít to srovnáno v hlavě. Trénink je důležitý, ale hlava tě dovede do cíle. Sri Chinmoyova myšlenka sebepřekonávání je pro mě cesta k úspěchu. Nesoupeřit s ostatními, ale hledat a posouvat svoje vlastní limity. Zaměřit se na přítomnost, a moc neřešit, co přijde později. Jenom v přítomném okamžiku to totiž můžu ovlivnit.

A ještě něco. Moje velká gratulace patří Ondrovi Veličkovi za impozantní výkon a posunutí osobního rekordu o neuvěřitelných 32 km. Titul Mistra republiky si zaslouží. A další gratulace Vláďovi Kaslovi za skvěle rozběhnutý závod, ta dvoustovka padne holt příště. A ještě jedna gratulace dvěma nováčkům - Karlovi Neradovi a Martinovi Freiovi, jste borci, že jste vydrželi až do konce. Díky všem a těším se na Kladno 2017.

S Ondrou Veličkou a Ivanem Šarlingerem. Za několik týdnů se spolu potkáme na trati Spartathlonu.

Tak jsem zase zpátky, aneb zhodnocení sezóny 2015

Po Turíně mě nějak opustila motivace. Ta běžecká, ale hlavně ta psací.  Co taky psát, když to nejde, že? :)

V Kladně jsem závod vzdal ještě předtím, než začal. Sešlo se víc lidí, než jsem čekal, a předem jsem si odhadnul, že budu nejlíp pátý. A opět jsem přepálil začátek. A hlava to nedala, což bylo jasné už předem. Nějak se mi z toho běhu vytratila radost, a zabalil jsem to po 73 kilometrech. Na takhle dlouhých tratích nelze myslet na výsledky, ale na výkon, který je třeba odvést.

STRC maraton Krkonoše 2015. 47 kilometrů se skoro 3.000 nastoupanými metry. Sjezdovky na konci závodu mě zdržely víc než hodinu. Předběhlo mě snad sto lidí, a já jsem si každých deset metrů sedal, aby mi nepraskly achilovky. Neskutečný masakr, který má s mými představami o běhu pramálo společného.

O týden později ale zjišťuji, že na Lužických sedmistovkách se mi běží úplně krásně. Sjezdovkové trápení z minulého týdne mi pomohlo k druhému místu na tomto dvoudenním závodě. A samozřejmě také to, že Dan Orálek chyběl :)

No a nedokončená Pražská stovka. Skončil jsem v Berouně po noční části, zlobilo mě koleno a natažený stehenní sval. Ale stejně to je hlavně o hlavě, říkal jsem si, když už ta sezóna za nic nestojí, tak že to bude symbolické zakončení :) A rozhodl jsem se, že příští rok přestanu řešit výkony a začnu zase běhat pro radost. A že si naplánuju sezónu jinak. Nějakou pěknou 24hodinovku. A něco fakt velkýho. Co třeba ... Spartathlon?!

Krakonošova stovka 2015

96 km (3.938 m+)
(19. 6. - 20. 6. 2015)

K100 počtvrté. Stovka, která se stala takovou malou tradicí. Moje první :) Bohužel tentokrát po jiné trase, takže i porovnání výkonů v jednotlivých ročnících bude trochu pokulhávat. Sněžka nám bude chybět, i když jsem jí každoročně proklínal za ty schody při sestupu.

Do Vrchlabí jsem stejně jako loni dorazil autobusem, a víc než hodinu jsem měl na převlečení a nějaké to jídlo před startem. Do batohu perník od manželky, jednu proteinovou tyčinku a pár zeleninových veganských kuliček z IKEA. Po zkušenostech z minulých ročníků raději nespoléhat na občerstvení po cestě.

Před startem jsem potkal spoustu známých tváří, kamaráda Jardu, který se postavil na start svojí první stovky, rozloučil jsem se s Radkem Brunnerem, kterého pravděpodobně už neuvidím a zanedlouho se odstartovalo. Nějak se nám po cestě na start zatoulal Krakonoš, takže letos startoval někdo jiný. Vyrazil jsem v klidu, a cesta příjemně ubíhala. Pozměněná trasa vedla k tomu, že na druhé kontrole na rozhledně Žalý se startovní pole pěkně roztáhlo, takže nikde žádné zmatky. Snažím se pokud možno rovnoměrným tempem ukrajovat kilometr za kilometrem, a je mi skvěle. Přemýšlím o trase a vzpomínám na předchozí ročníky. A moc nekoukám na cestu. A samozřejmě zakopávám a padám. Čelovka zhasíná a já ležím jak dlouhej, tak širokej, tak bystrozrakej na zemi. Zkouším zapnout čelovku - dobrý, svítí. Trochu odřený dlaně. A kolena. A stehna. Umývám dlaně vodou z camelbaku a snažím se to co nejdřív rozběhnout. Vzpomenu si na zeleninovou kuličku, vytáhnu jí ze sáčku, vložím do pusy a vyplivuji kámen velký jako vlašský ořech :) Při pádu se prodřel igelit a posbíral jsem něco navíc. Aspoň to budou dobré, křupavé kousky.

Pokračuju dál a tempo se mi docela daří držet, do 007 v Harrachově dorážím cca za 3:45. Milá paní mi ochotně maže dva chleby s marmeládou bez másla, piju dva čaje, umývám odřená místa a vyrážím kolem Mumlavských vodopádů dál. Někdy bych to chtěl vidět za světla, čelovka osvítí jen malý kousek téhle nádhery. V táhlém stoupání postupně předbíhám několik lidí, tohle se dá celé běžet. Únava se zatím nijak moc neprojevuje, a je mi báječně. Tady někde by měla být Olafova zkratka. Chvíli se před ní zastavuji, váhám, zda už je to ono, a pak raději pokračuji po silnici. Bylo to ono, co se dá dělat :)

A už je tady Vosecká bouda a cesta na Svinské kameny. Tradiční mlha, začíná být fakt zima, takže vytahuju bundu. Po těch kamenech mi to moc nejde, umím se přerazit i na rovném asfaltu, ve tmě nějak hůř vidím. Takže raději pomaleji, některé kameny jsou nestabilní, hlavně si nic nezlámat. V tomhle úseku mě pravidelně někdo předběhne. Letos alespoň není mokro, loni mi to strašně klouzalo. Před Lužickou boudou mě dohání skupinka lidí, které jsem předbíhal cestou z Harrachova. Společně jdeme na kontrolu v Lužické boudě, dávám si jen čaj, protože zeleninová polévka se mi nezdá. Je zahuštěná a jíška se dělá z másla. A nikdo moc neví, z čeho to bylo vyrobené. Navíc mám svoje zeleninové kuličky se štěrkovým posypem. Vyrážím tedy na další cestu a jako tradičně míjím odbočku. Chvilku se motám kolem polské chaty a pak se vracím. Za mnou už je skupinka lidí, a další cestu už běžíme společně.

Začalo svítat. A pršet. Zas to ale tak moc nevadí, není zima, takže to jde. Jen ty kameny kloužou, S-LABy na tom na mokrém kamení nejsou moc stabilní. Už si je nekoupím. S ostatními povídáme o všem možném, o závodech, společných známých, o jídle, a pěkně nám to ubíhá. Dokonce ani moc nebloudíme v Polsku. Zatím žádná větší krize, baví mě to a nic moc nebolí. Po docela těžkém výstupu na Soví sedlo se napojujeme na původní trasu. Odtud už trefím i bez navigace. Propočítávám čas do cíle a zjišťuju, že osobáček to letos nebude. Nevadí, aspoň se přiblížit loňskému času.

Závěrečné kilometry byly letos vzhledem k počasí daleko příjemnější, a do cíle se nám podařilo doběhnout v čase 12:56:54 na 12. - 14. místě. Pěkný proběhnutí to bylo, a těším se na příště!

MS 24h v Turíně 2015

125,650 km

( 11. 4. - 12. 4. 2015)

Nejdůležitější závod sezóny. Závod v mnohém jedinečný, šance zaběhat si se světovou elitou, poprvé v barvách české reprezentace. Tři měsíce poctivého tréninku, ale také duševní přípravy na zatím nejdůležitější událost mojí nedlouhé běžecké kariéry. 

Poprvé v Itálii. A v letadle jsem letěl jen jednou z Prahy do Brna před cca čtyřiceti lety. Pokud teda nepočítám jeden seskok padákem v roce 1996. Pocity z letu mám smíšené, start a přistání děs a když se to naklání tak hrůza. Proč s tím sakra neletí rovně? Ale na druhou stranu je to rychlejší a pohodlnější, pot z dlaní uschne a kdyby něco, tak to ostatní se vypere.

Do Turína jsme dorazili podle plánu, ubytování jsem brzy našel s pomocí navigace a všechno klaplo na jedničku. Večer jsem zašel obhlídnout stadion, udělal pár fotek, koupil něco k jídlu a šel spát. Ranní fb post od Radka mi připomněl, že je nejvyšší čas popoběhnout.  Zkusil jsem tedy trefit trasu kolem stadionu Primo Nebiolo  (což se mi samozřejmě nepovedlo). Krátký odpočinek a poté zpátky na stadion na technický mítink. Dobrý, sluchátka jsou povolena, nejdůležitější už vime. 

Pak zahajovací ceremoniál, kupodivu se podle abecedy řadíme mezi Poláky a Rusy. K mladé slečně s cedulí s nápisem REP. CECA. V hledišti zůstává docela dost diváků. Možná je tam organizátoři nahnali. Po pasta party domů trochu se prospat před zítřejším dnem. 

Usínám v 21:00, v 1:00 přicházejí lidé ubytovaní v druhém pokoji, rozsvítí ve společné kuchyni a strašně hlasitě mluví. Italové jsou vůbec šílenci, křičí, když jedou autem, tak troubí, a nebo zpívají. Bez ohledu na hodinu. Dvě hodiny v polospánku vnímám hlasy odvedle. V šest zvoník budík, zabalit, oblíknout a na start.

Na startu je neuvěřitelná atmosféra, pozorujeme favorizovaného Japonce v aerodynamických brýlích, nabušeného Američana v sandálech a pětiprstových ponožkách Injiji, babku z Ruska ve strakatých legínách. Následuje výstřel. Klídek, sem si to jen zkoušel, říkal asi ten hlavní pán s pistolkou. Tak tedy teď! Masa lidí vyráží do prvního okruhu. První kolo je kratší, časomíra hlásí 8 minut. Nějaká chyba asi. Další kolo, teď už dvoukilometrové. 20 minut. 5 na kilák, nějak rychlý, ne? Nějak mi nedochází, že ty holky, co běhají okolo, patří k nejlepším na světě. Další kolo. 30 minut. Ale co. Běží se mi pocitově  příjemně, tak to snad nevadí, že jsem nasadil tempo na 260. Snažím se najít svoje jméno na velké tabuli. Už se vidim. Po hodině a dvaceti minutách mám 8 kol. Tabule hlásí 4. Kdo to sakra programoval? Připadám si jako na stovce v Plzni. Tam to ale Vlasta počítal sám,  tady na to mají techniku. Koho potkám, vyprávím mu, že mi nefunguje čip. "No vidíš to", říká Martina. To je teda zájem :-) Ota vyráží za pořadatelem zjednat nápravu. "Už je to lepší, dluží mi už jen jedno kolo", hlásím. Na 13. km se to konečně spravilo. 

Na občerstvovačce jsem očekával aspoň banány, ale ty se moc nekonaly. Tak si vystačím s vlastními zásobami. Fíková tyčinka dodá cukry a tuky, ač se to nezdá, nosím pod kůží s sebou. A zpomalím, abych se neuštval. Stejně ale maraton dobíhám za 3:40. Zastavuji a propíchávám velký puchýř na patě. To brzy. Ještě že mám špendlík ze startovního čísla.

Pálivou bolest puchýře rozběhám, horší je, že přestávám mit chuť na sladké. A namočená pohanka, co jsem si připravil, je fajn snídaně, ale na závod se nehodí. anžto se to nedá spolknout. Na občerstvovačce se objevuje rýže s oliváčem, a pak i těstoviny. To mi moc chutná, a dávám si dvě porce ve dvou kolech. Trávit bych to měl tak hodinu. Tak dvě. Tři? Žaludek má na těstoviny vlastni názor. Je mi špatně, zvedá se mi žaludek, i z vody, kterou bych měl pit každé kolo. Přestávám se potit, všude na kůží je spousta soli. Několikrát si lehám na trávu v našem zázemí, abych uklidnil vzpouzející se žaludek. Od 90. kilometru začínám místy i chodit. Snad se to spraví po setmění, to bude tím horkem. Po západu slunce se ale situace nelepší. Přehřívám se, je mi špatně. Podle situace přepočítávám plán. A po čtrnácti a půl hodině zjišťuju, že i když by to teď už šlo hodně dobře, stejně mě výsledek radost neudělá. Tohle prostě nevyšlo. Končím po 63. kole jako třetí ze šesti českých mužů. Na 24 hodinách není DNF, i když pro mě to tak prakticky je. Přesto nejsem poslední. A odnáším si pro mě důležité informace pro příště. První tři jsou: Nepřepálit začátek. 

V tomhle závodě vyhrává ten, co si drží svoje tempo bez ohledu na okolnosti. Stav po 14ti hodinách je nedůležitý. Zavodňovat aspoň tři dny před závodem. Mít svoje jídlo, dobře stravitelné a nutričně dostačující. To, že jsem nemohl jíst, mě zastavilo, nohy by běžely dál. Takže závěr: znovu a lépe letos na Kladně a možná za dva roky v Irsku :-)