No a jednoho dne si tak jdu s běžeckým botami a s hřebíkem, s úmyslem jedno na druhé pověsit, a v tom potkám Radka Brunnera. A ten povídá: Divíš se, že ti to nejde, ale děláš to úplně blbě. Musíš stavět na tom, co se ti v minulosti osvědčilo, a měnit jen to, co nefunguje. Bez naběhaných objemů to ale nepůjde.
Návrat k tomu, co znám, mi hodně pomohl a dodal sebedůvěru. I ty dva měsíce tréninku, kdy jsem se inspiroval Radkovým plánem, stačily na to, abych se zase dostal trochu do formy. Na Spartathlon, druhý nejdůležitější závod sezóny, jsem odjížděl s přesvědčením, že vylepším loňský čas. A největší změna v mém tréninku byla ta, že jsem začal dodržovat pitný režim a učil se při běhu jíst.
Z loňského času na Spartathlonu jsem ukrojil 2 hodiny a 50 minut. Takže ten hřebík zatím schovám, protože mám zase chuť běhat. Zase se mi totiž běhá s radostí, protože to moje pobíhání dostalo ztracený smysl.
Ultra je pro mě cesta k sebepoznávání. Na závodě i při tréninku musím sám se sebou vydržet desítky hodin, a to už pak stojí za to se sebou vycházet. A je to o lidech. O lidech, kteří něco dokázali. A přesto zůstali normální, i když to jsou vlastně do jednoho naprostí blázni. A já jsem hrdý na to, že takové lidi znám. Tak dík. Za to, že jste.
