pátek 30. září 2016

Spartathlon 2016

246 km
( 30. 9. - 1. 10.2016)

Spartathlon. Ultramaraton s pověstí jednoho z nejtěžších závodů světa. Do minulého roku z Athén až do Sparty v časovém limitu doběhlo 11 Čechů, někteří z nich vícekrát. Olympiáda ultramaratonu, kde každému, kdo dorazí k nohám krále Leonida, náleží stejné pocty - olivový věnec a doušek vody z řeky Eurótás. Přesto, že vítěz Spartathlonu nedostane žádnou odměnu, láká závod stovky lidí z celého světa, aby se postavili vzdálenosti skoro šesti maratonů v horku řeckého slunce i v mrazivé noci, a také poměrně přísným časovým branám na celkem 75 checkpointech. Závod, o kterém jsem mnoho četl, a v hloubi duše doufal, že jednou přijde den, kdy na startu slavného Spartathlonu stanu i já.

Po losování jsem skončil na 45. místě čekací listiny a s letošní účastí jsem se vlastně rozloučil. Naplánoval jsem si závod na 24 hodin v Baselu s tím, že začnu trénovat na příští rok. A jako náhradu za Řecko. Po několika týdnech jsem dostal zprávu od Radka Brunnera: "Nejsi na waiting listu, asi jedeš s námi". Email od pořadatele jsem sice nedostal, ale po přihlášení na stránky Spartathlonu jsem se dozvěděl úžasnou zprávu: Vyšlo to!

Rychle přizpůsobit trénink největší výzvě, tedy snažit se zdvojnásobit uběhnuté objemy. A připravovat hlavu, že jdeme společně do něčeho takového. Čtení o zkušenostech těch, co už běželi, plánování co na sebe, co do sebe a tak. Při každém běhu jsem si představoval, že běžím svůj životní závod. A těšil jsem se jako malý kluk. A taky jsem měl trochu pochybnosti, ale jen maličko. Poslední dva dny to bylo nejhorší, při pomyšlení na odjezd se mi začaly potit ruce. Ale tyhle pocity přešly přesně v den odletu. Ruce se mi chvíli potily už jen v letadle, turbulence během letu mi nedělají nejlíp.

Letadlo ale šťastně přistálo a my jsme po téměř hodinové cestě z athénského letiště dorazili do Glyfady. Ještě v den příletu jsme stihli prezenci a druhý den ráno jsem si začal připravovat věci na závod. Na každý z checkpointů si může běžec poslat balíček, který je označený číslem závodníka a číslem CP. Podle Radkovy rady jsem si přichystal balíček na každý pátý CP.  Vymyslet, kam poslat čelovku, abych neběžel za tmy, a kam triko s dlouhým rukávem. Vše zabalit, označit a uložit do správného pytle s označením CP. Po obědě zbýval nějaký čas, tak jsem se vydal s Danem Orálkem a Petrem Kamberským na výlet k mysu Sounio. Bylo to dál, než jsme čekali, ale nějakou fotku jsme udělali.


Sounio

Povinný meeting s informacemi k závodu jsme skoro stihli. A nic nového se nedozvěděli. Zbývalo naposledy vyběhnout a připravit se na den D.

Ráno jsem toho moc nepojedl, od dob Scotta Jurka se mnohé změnilo. Asi vliv globalizace, ale k jídlu jsem toho moc veganského nenalezl. Když na mě pod jedním z poklopů vybafla slanina, přestal jsem to pokoušet, dal si suchou housku s olivami a kafe. Ani na záchod to nějak nešlo, když jsem se ráno nenajedl. V 6 hodin ráno už vyrazily autobusy na místo startu k Akropoli. Zhodnotit délku fronty před TOIkami a najít místo u stromu. Několikrát převázat boty, utáhnout a zase povolit tkaničky. Udělat nějaké rozmazané fotky. Zapózovat oficiálnímu fotografovi a vynadat Japonci, co nám vlezl do záběru. A najít si místo tak, aby nás horliví Japonci při startovním výstřelu neušlapali.


Česko-slovenský tým před startem
Po výstřelu jsme se dali pomalu do pohybu. Nejdřív malými krůčky, ale pak se to docela rychle rozeběhlo. Plánované tempo kolem 6:00/km se nějak nekonalo, běžel jsem cca o minutu rychleji. No co, bylo to z kopce, tepy OK, snad se to nevymstí později. Dan se zřejmě držel svého plánu rozběhnout pomaleji, protože jsem ho viděl před sebou snad další 4 kilometry. Předbíhá mě Katalin Nagy. Prý i vloni běžela ze zadních pozic, asi si nás chce všechny prohlédnout, aby na nás nemusela hodiny čekat ve Spartě. Odbíhám ke keříku a slyším probíhajícího Martina Hokeše a jeho přání "Příjemné močení". Martin mizí v dáli a já se snažím držet tepy na rozumné úrovni. Tempo je stále hluboko pod 6 minut. Trasa vede v odstavném pruhu dálnice, za plného provozu pátečního rána. Míjíme přístav, průmyslovou zónu. Všude je docela dost smradu z aut. Vbíháme do města, odkud je slyšet obrovské fandění. Spousta dětí tady křičí jako o život "Bravo" s rukou nachystanou plácnout si s probíhajícími běžci. V tuhle chvíli si každý z nás připadá jako celebrita. Až mi to vhání slzy do očí, a to jsme uběhli zatím jen něco přes 20 kilometrů :) Na CP si beru první balíček s kokosovou vodou a běžím dál.

Trasa pokračuje kolem rafinérie. Všude spousta smradu a z komína hustý dým, který zakrývá slunce. Mám pocit, že mi sluníčko přes tenhle hnusný závoj vypálí černé fleky na kůži obličeje. Probíhám stín na asfaltu a zezadu slyším češtinu: "Kdo neskáče, není Čech!". Skákat se mi nechce, ale zdravím Ivana a Petra, kteří mě po chvíli předbíhají. Já se dál držím plánu, na limit mám rezervu asi půl hodiny. Není kam spěchat, závodit se pro mě začíná až zítra. Nic zatím nebolí, jen teplota stoupá a já se snažím se uchladit.

Krajina kolem se mění, a my běžíme podél pobřeží. Je horko a k průzračně modrém moři se koupají lidé. Aspoň chvilku skočit do vody. Představa neochlazuje. Silnice se neustále vlní nahoru i dolů, některé z výběhů začínám chodit. Blížím se ke 40. kilometru.


Mecara. Šipka značení trasy.
Na 20. CP si dávám porci MANA, kterou mám připravenou na každém desátém CP. A žízeň zaháním ředěným pomerančovým džusem. Fuj, nebyl to pomeranč, ale nějaká meruňka. Cesta mi pěkně ubíhá, a víceméně podle plánu se dostávám až ke Korintskému průplavu. Plán, že budu fotit, se nekonal, protože na mostě je spousta lidí. Ani se moc nejde dívat okolo, na zemi je každých 1,5 m práh, o který bych se asi přerazil. Zdravím se s diváky stojícími na mostě. Dobíhám k dalšímu checkpointu, a na chvilku si sedám. Zjišťuji, že se v mém žaludku děje něco velmi nepěkného. Je mi zle, a raději se zvedám a chůzí pokračuji dál. Přemýšlím o meruňkovém džusu, který neví, zda zůstat, nebo odejít. Zkouším prst do krku, ale nejde to. Situace se nelepší ani dalších 11 kilometrů. Znovu si sedám. "Nechcete skončit?", ptá se jeden z inspektorů. "To teda nechci", odpovídám. Zkouším trochu Coly a pak se raději zase zvednu. Těsně za 25. checkpointem vidím mezi dvěma auty opřeného zvracejícího Řeka. Mě se to povedlo stoupáním po silnici donést o kilometr dál. "Are you OK?", ptají se okoloběžící. "Bude líp", odpovídám, i když si tím nejsem úplně jistý, a znovu se opírám o sloup a pokračuji v započatém díle.

Scott Jurek píše, že Američané se při zvracení ani nezastavují. Tohle jsem zatím nenatrénoval, každopádně jsem pochopil, že to NENÍ důvod se znepokojovat. A za zhruba kilometr přišla záchrana v podobě černého čaje bez cukru na kontrole ve Starém Korintu. Po dalších 15 kilometrech jsem si dal i to jídlo, tentokrát už bez meruňkového džusu. 30. CP a zrovna se začalo stmívat. S čelovkou jsem to naplánoval dokonale. A žaludek se uklidnil a já jsem mohl zase běžet. Na 40. CP jsem oblékl triko s dlouhým rukávem, zeptal jsem se na cestu něco ve smyslu "Tudy?" a slečna odpověděla, že ano. Minul jsem WC budky, a pokračoval po cestě, která mířila někam do lesa. Tohle vypadá spíš na Olafa, než na Spartathlon, řekl jsem si a raději se šel znovu zeptat. Ano, trasa pokračovala jinudy.

Pod horou, co jí kluci říkají kozí stezka, jsem si na Olafa vzpomněl znovu. Jedno z lehčích stoupání, a docela široká cesta. Přidávám do kroku, a přede mnou lidi chodí. Pomalu. Hodně pomalu. Obíhám je a rozbíhám se vzhůru. Zjišťuji, že se to dá běžet, a baví mě to. Míjím další závodníky a ptám se, zda seběh je stejný. "It's the same", slyším odpověď, a začínám se těšit. V silničkách to trochu klouže, ale dá se to. Prašná cesta a kamení. Nahoře čeká občerstvení, ale já se pouštím rovnou dolů. Čelovku nastavím na vyšší výkon a předbíhám snad 30 lidí. Všichni jdou a mě se chce smát a křičet, protože to běží samo a baví mě to a ostatní na mě koukají jako na šílence. Dobíhám na asfalt. Už to končí, škoda. Trailový úsek má jen 2 kilometry. Dobíhám do Nestani. Nemám chuť na jídlo, ale nabídku na masáž neodmítnu. Je to příjemné, ale pak se rozběhnout trochu bolí. Po 100 mílích to ale není zas až tak divné.

Teplota v noci stále klesá, a já jsem si větrovku nechal na CP, že je jako horko. Asi to nebyl úplně nejlepší nápad, trochu záblo. Nesmím se moc zastavovat. Na obloze padají hvězdy. Mám jen jedno přání, a to vidět sochu krále ve Spartě před 19:00. A taky víru a touhu to dokázat. Začíná svítat. Ranní slunce brzy získá svou sílu a já sundavám dlouhé triko. Vytahuji brýle a čepici namáčím do vody. Na to, jak jsem daleko, se mi běží skvěle. Do kopců sice chodím, ale když se rozeběhnu, tepy stoupnou tak o 5-10. Pořád pod 120. Do cíle zbývá asi 30 km. Projíždějící auta troubí a řidiči tleskají. Dobíhám na další checkpoint, do čepice házím led a další hrst do kelímku s džusem a vodou. Hltavě piju a cítím, jak mi chlad stéká do žaludku. A najednou se mi zatočí hlava, že si musím sednout. Kouknu na hodinky, a tep ukazuje 175. Prudké ochlazení nebyl dobrý nápad. Chvilku sedím, a po deseti minutách a tepu 150 se zvedám. Zkusím jít, třeba to přejde. Po dvaceti krocích se tep stabilizuje na 110. 

Blížím se ke Spartě. Kolem jsou hory a nádherná příroda. Zastavuji a dělám si fotku.


Kladas. Do Sparty už je to posledních 5 kilometrů.
Na 73. CP mi radí, abych se držel vlevo. Držím se vlevo, auta troubí a zdraví, nikde ani šipka. Následuje most, cesta pro chodce je vpravo, ale já běžím po silnici vlevo, dle propozic. Za mostem je CP č. 74, poslední koberec před cílem. Samozřejmě napravo. Paní z CP na mě mává, abych je neminul.

Vbíhám do Sparty. Přede mnou vidím další běžce, už jen jdou. Ital nese vlajku, a vedle něj jede doprovod na kole. Probíhám okolo a nabízím mu, zda nechce běžet se mnou. Ital mě poplácá po rameni a říká: "Běž!". Doprovodný cyklista opouští Itala a připojuje se ke mně. Chvilku si povídáme, z kavárny vybíhá paní a podává mi dvě olivové snítky. Přidávají se ke mě děti a běží spolu se mnou. A už vidím Petra Kamberského, zdravím se s ním, a Dan Orálek mi podává českou vlajku. Popadnu jí obráceně, tak to trochu vylepšujeme. Dobíhám k soše krále a chvíli čekám, až se uvolní místo. Konečně se dotýkám nohy krále Leonidase. V očích mám slzy štěstí, je to nepopsatelný zážitek. Piju vodu z řeky Eurótás, na hlavě olivový věnec, a fotka u sochy. Fakt jsem to dokázal. Patnáctý Čech v cíli Spartathlonu.


Jsem tady, králi.
A už si mě odvádějí, aby mi pomohli ošetřit bolístky. Oblékají mi finisherské tričko a to zpocené jde i s botami, ponožkami, čepicí, brýlemi do jednoho pytle. Umývají mi nohy a slečna připravuje injekční stříkačku s jehlou. Z mého výrazu bylo zřejmé, že se mi to nezdá. "Don't scary", řekl mladík, načež mi slečna zapichuje jehlu do krvavého puchýře na noze. Příjemné to nebylo, a jednoduché taky asi ne, protože to zkoušeli postupně tři lidé. Každopádně to pomohlo. Na nohy jsem dostal hotelové pantofle a sykl bolestí. "Nail", povídám, "is completely dead". S díky jsem odmítnul nabídku místního kováře, že mi nehet strhnou. A pak jen nasednout do taxi a nechat se těch asi 500 metrů odvézt do hotelu.


Před operací :)
Letošní česká výprava slavila skvělý úspěch, spolu s Taiwanem jsme měli nejvyšší úspěšnost, když do cíle závodu dorazilo 6 ze 7 startujících. Počet Čechů, kteří dokončili Spartathlon, se zvýšil z 11 na 15. Kluci doběhli ve skvělých časech a Radek zazářil na 3. místě. Z Řecka jsem odjížděl s myšlenkou, že se sem za rok vrátím. A že začnu trochu trénovat, protože příště už budu vědět, do čeho jdu. A už teď se na to těším.


1 komentář:

  1. NEJLEPŠÍ ONLINE LÁSKA SPELL CASTER PŘIJÍMEJTE EX LOVER,
    HUSBAND, WIFE, GIRLFRIEND NEBO BOYFRIEND ZPĚT. PŘIDEJTE HIM UP NA WHATSAPP: +2349083639501
      -Email- blackmagicsolutions95@gmail.com
    Ahoj, jmenuji se Darci Lyne, přečetl jsem si post-komentáře online novináře Los Angeles, který odhaluje, jak 2 měsíce poté, co ho jeho žena opustila a on také řekl, že Dr. manželka se vrátí po 2 letech odloučení. Obrátil jsem se na téhož doktora NOSA kvůli mým výzvám v životě, mám tyto mocné záměry, že věci budou fungovat pro mě, věřil jsem ve svědectví, že skutečný život dokazuje. Uvědomil jsem si, že by bylo dobré se o to podělit. Měl jsem to štěstí, že jsem narazil na osobní kontakt BLACK MAGIC SPELLS Caster - e-mail-blackmagicsolutions95@gmail.com
    Nejsem si jistý, jestli jsem to mohl udělat bez něj. Vzdal bych se a věřil, že protože můj manžel viděl někoho jiného a on říkal, že jsme skončili. Poté, co Dr.NOSA nakrmila kouzlo Magic Love, můj manžel mě zavolá na mobilní telefon a vrátí se domů. Mockrát vám děkuji za to, že jste po 3 letech odloučení vrátili domů svého manžela. Jsme navždy zadlužení. dnes svědčím s radostí a štěstí světu ... také, můžete
    WhatsApp s ním-- +2349083639501
    Láska kouzla Win-zpět Ex milenec
    Úspěch a propagace kouzlo kouzla
    * šarm štěstí - BUSINESS STAR
    * oddělení - OCHRANNÝ HÁK
    * prokletí rozlišení
     * Rozvod problém řešení?
      * řešení nemoci a nemocí těla
    * Chcete milostné kouzlo pro nového milence?
    duchovní očištění
    * magie plodnosti - ŽENY
    * Bezdetné řešení problému?

    OdpovědětVymazat