sobota 26. července 2014

24 h Self-Transcendence Race běh Kladno 2014 - MČR

208,119 km
( 26. 7. - 27. 7.2014)

Na dvacetičtyřhodinovku jsem se dlouho odhodlával. Je těžké představit si kroužení dokola, bez vnějších podnětů, na asfaltové dráze. Přesto jsem plánoval si to vyzkoušet, protože je to dobrá příležitost otestovat svoje limity. Placka s minimálním převýšením si sama říká o zajímavé výkony a co na to hlava, to se prostě uvidí.

Startovní listina slibovala, že tohle fakt nebude zadarmo, a tak jsem si při stanovování cílů zvolil dostat se do první sedmičky a pokusit se doběhnout co nejblíž k hranici 200 km. Nebo alespoň 180, kvůli kvalifikaci na Spartathlon. Do mobilu jsem nacpal narychlo vytvořený playlist s bpm 160, nějaká muzika se asi bude hodit. Všechno od folku až po Rammsteiny. Jinak žádné další přípravy, a rozhodl jsem se opět neměřit pace během závodu, ale běžet podle pocitu. Prostě udržitelné tempo. A hlavně to moje tempo, a nenechat se strhnout davem.

Cesta do Kladna proběhla podle plánu, zbylo dost času na přípravu, a pořadatelé se o nás vzorně starali. Na startovní čáře jsme se každý pozdravil se svým zapisovatelem, který každý zaznamenává výkony několika běžců. Všechno probíhá ručně, žádné čipy, jen zamávání na svého člověka. Trochu nebezpečné, pomyslel jsem si, doufejme, že těch kol, kdy si mě nevšimnou, nebude moc.

Netrvalo dlouho a přišla prezence před startem. Spousta známých jmen, a mě blesklo hlavou, co že to tady vlastně dělám. Naštěstí se brzy odstartovalo a my jsme se přidali ke kroužení k borcům, co o den dřív vystartovali na 48 hodinový boj se sebou samým. Po 24 hodinách už toho měli dost, a polední sluníčko umí asfaltový úsek před tribunou pěkně rozehřát. Plní sil jsme vyrazili do prvního kola. Trať vede po asfaltové bruslařské stezce, a kromě tribuny je cesta příjemně stíněna stromy. Trochu se to klikatí, takže to není ovál. Snad to půjde, pomyslel jsem si. Po cestě transparenty s různými nápisy nabádají hlavně dětské sportovce k dodržování bezpečnostních zásad. První kolo je za mnou, mávám na zapisovatelku, ona na mě, je to ok. Minuty ubíhají, první hodina je pryč, po dalších dvou beru do uší muziku a šlape to, jak má. Najednou od stolku zapisovatelů mávají, a do rukou dostávám oranžový praporek. Co s tím? Máš maraton, říká mi pořadatel, a 195 m od čáry stojí další, co mi praporek zase sebere a zapíše čas něco těsně pod 4 hodiny. Úplně podle plánu.

Na kilometrovém okruhu se lidi často potkávají, a vnější vjemy nahrazuje komunikace s ostatními. Na občerstvovačkách je všechno, co potřebuju, výborná polívka, ovoce, sushi, sladký koláč, později i tabletky proti křečím. Čtyři druhy čaje, cola, jablečný džus a multivitamín, voda, minerálka. Chia semínka s vodou. Vysypávám z želatinové kapsle anticramp a sypu si to do pusy. Kvůli želatině :-) Raději to nezkoušejte, málem jsem se udusil. Zapíjím to roztokem vody a mladého ječmene, a s kašlem pokračuju dál. Trochu tuhnu, ale zatím dobrý. Moje jméno se objevuje na tabuli průběžných výsledků na 5. místě. To mi dodává energii a chuť. Běhání dokola mi ani moc nevadí, jen se nedokážu odtrhnout od těch nápisů: "Ještě ti nebylo 15 a nemáš helmu? Opusť dráhu!". Jako bych to už někdy četl.

Přichází déšť a bouřka. S Martinou konstatujeme, že je to docela příjemný, a že je dobře, že jsme z trailů od Olafa tak dobře připravení. Ostatní pobíhají zabalení v pláštěnkách a kolem to legračně šustí. Pomalu se blíží stovka, a já vzpomínám na Satana, jak jsme si plánovali 12 hodin v Plzni a jak tam zkusíme stovku natlačit pod 10 hodin. Se žlutým praporkem dobíhám k cílové čáře o necelých 5 minut později.

Na tabuli se moje jméno posouvá o patro výš. Pěkný pocit, i když těch jmen, co tam viselo, a už nevisí, je na zemi několik. Nic to neznamená, makej, říkám si. Před půlnocí se mění směr běhu, a změna je to zásadní. Běží se teď proti směrovým šipkám, což je mi nepříjemné, a navíc začínám vnímat drobné nerovnosti terénu. Rovince před tribunou říká Martina kopec. A já jsem tomu říkal stejně, začínám se zadýchávat i na takovém minikopečku :) Přichází první krize, mám hlad, a zastavuji na vlastní miso polévku a potom chvilku uléhám na lavičku. Po čtvrthodině se to zdá být lepší, vstávám a snažím se to rozběhat. Zapisovatelka zjišťuje, kde jsem se zdržel, o svých ovečkách na trati mají přehled. Dvě kola trvá, než se zase rozběhám. Snažím se co nejvíc šetřit síly, soustředit se jen na svoje tempo a nevnímat příliš lidi, co mě dávají o několik kol. A hlavně skvěle běžící Dánku. Podle funění už člověk pozná, kdo běží za ním.

Noc byla dlouhá, ale dalo se to ustát. Ranní svítání obvykle přináší novou energii, a bylo tomu tak i tentokrát. Za světla se běhá veseleji, a ten pohled na růžovomodré nebe jsem si moc užíval. Začalo to vypadat, že by asi šlo si své 4. místo uhájit. S plynoucím časem začíná růst teplota, mnoho lidí má problémy se žaludkem, a já začínám mít taky. Dobíhám s dalším praporkem, tentokrát na stomíli. Snažím se pravidelně pít, ale z vody se mi zvedá žaludek a z ředěného džusu taky. Vybíhám kopeček a nahoře mám co dělat, abych v sobě všechno udržel. Dávicí reflex ale zastavuju a na občerstvovačce prosím o neředěnou coca-colu. Po douškách se snažím to do sebe dostat, a na 20 minut si lehám na betonové schody. Radek mi zatím utíká o další 4 kilometry. Zkouším vstát a běžet - kupodivu to jde, a po nějakém kolečku se vracím zpátky do tempa. Na třetí příčce se něco děje - problémy se zvracením nemám jen já. 171. kilometr, pak 175., a já se posouvám nahoru na třetí místo! Pár kilometrů za mnou je Čech a Polák. Zkouším vytrvat v tempu, jakého jsem schopen, a začíná svítat naděje, že by se mohlo povést něco nečekaného. Přichází 199. kilometr, praporek na dvoustovku. Cíl mám splněn za 23 hodin. A Polák pořád za mnou, 2 - 3 kilometry. Ivan a Radek radí taktiku, běžet jak to jen půjde a až se náskok zmenší na 2 km, zakousnout se a nepustit.

Poslední hodina byla zoufale těžká, s Polákovou pomocí jsme naběhali ještě 8 koleček. Posledních pár kol jsem se snažil ho opravdu uviset, a nakonec byl rozdíl skoro 2 kilometry. Bez cca 70 metrů. Třetí místo celkově, a třetí místo na mistrovství republiky. Pro mě byl tohle zatím ten největší úspěch, a moc jsem si závod užil. Asi to spolu souvisí :)




A musím poděkovat Sri Chinmoy Marathon Teamu za perfektní organizaci, Martině za cenné rady před závodem a Ivanovi, Radkovi a Honzovi za podporu na trati. Těším se na vás, brzy se uvidíme!


Žádné komentáře:

Okomentovat