167 km (6.936 m+, 7.214 m-)
(11. 4. - 13. 4. 2014)Závod sezóny. Poctivě jsem se připravoval, v březnu jsem naběhal 700 km. Objem zcela dle plánu, jen kopců je v okolí málo. Do Šárky či Prokopáku daleko, snad tedy bude stačit kopeček na Krejcárek a schody na Klíčov.
Na tenhle výlet jsem se moc těšil - poprvé u moře :) Do Chorvatska jsme vyráželi v sedmi lidech v mikrobusu Peugeot. Cesta byla dlouhá, ale docela příjemná, i když cestou přes Rakousko docela silně pršelo. V průběhu cesty se ale vyjasnilo a odpolední sluníčko jen podtrhlo krásu okolí. Za jízdy jsem se snažil vyfotit zasněžené vrcholky hor v dálce a jako vždycky na cestě jsem si představoval, že tudy běžím. Za slovinskou hranicí pořizujeme dálniční známku. "Kaditi prepovedano!", říká nápis na sloupu čerpačky. No dobře, chvilku to ještě vydržím, a pro jistotu si před další cestou odskočím :)
Slovinská krajina je krásná i jen při průjezdu dálnicemi. Tu a tam se objeví kamenný kostelík, a já bych měl chuť zastavit a do každého se podívat. Máme ale jiné plány, takže nezbývá jen obdivovat tu krásu okolo. A mosty a tunely a mýtné brány. A hory, svítící svěží jarní zelení. Na nejvyšších kopečcích jsou rozhledny, a na jejich nejvyšším místě si představuju desky s fixem a papírem A4 s velkým černým písmenem K.Projíždíme Slovinskem a dostáváme se na chorvatskou hranici. Následuje rozhovor s nepříjemným chlapíkem ve strážní budce, kam prý jedeme a co tam jako budeme dělat. Co ti je do toho, opičáku, napadá mě, a je vidět, že i ostatní už dávno odvykli praktikám v naší zemi kdysi běžným. Kluci ukazují prospekt závodu a celník nás zamračeně propouští na další cestu. Zastavujeme na čerpací stanici, a zjišťujeme, že teplota stoupla snad o deset stupňů. Svítí sluníčko a vedle pumpy roste palma. A za ní olivový háj.
Brzy dorážíme do Umagu, zařizujeme registraci a ubytování a vyrážíme na jídlo do města. Fotím jak divý (coby zuřivý reportér jsem kdysi na čtrnáctidenní dovolené udělal dvě fotky, teď jich mám už asi třicet) a obdivuju dřevěné lodě na moři. Číšník z pizzerie nás zve na jídlo, sedáme si tedy, kluci ochutnávají místní pivo a já si pochutnávám na skvělé vegetariánské pizze. Jídlo tady není levné, ale je z čerstvých a kvalitních surovin. Prostě nejlepší pizza, po celodenním cestování zasloužená dávka energie.
Start závodu je plánován na páteční podvečer, závodníci odjíždějí z Umagu do Labinu připravenými autobusy. Ještě před odjezdem chceme něco pojíst, ale Umag před sezónou je mrtvé město. Nakonec nacházíme otevřenou pizzerii a objednáváme zeleninový salát, dva šopské a jeden řecký. Děvče se saláty přichází snad po 40 minutách, přináší dva úplně stejné a o jednom prohlásí, že to je šopák, a o druhém, že je řecký. Čekám na svůj poslední šopák a po dalších pěti minutách se dočkám řeckého salátu. "It's OK", říká Kuba Hájek té slečně, a já říkám "ty vole, to není OK". Další hodinu času už ale nemáme, kvapně dojídám Jakubův řecký salát a běžíme k autobusům.Cestu autobusem mi zpestřuje velká žlutá cedule se šipkou a s nápisem "Kokoti". Fotit ale nestihnu, tak doufám, že to nebyli jediní ve vesnici a že se mi podaří udělat fotku později. Bohužel asi jediní byli, nebo jejich příbuzní žijí někde v tichosti bez okázalých označení.
A už je tu Labin, poslední přípravy před startem promazat co je třeba, udělat společnou fotku početné česko-slovenské skupiny, zkritizovat obráceně pověšenou českou vlajku, dojít si do restaurace na WC a už je tady start. ... three, two, one, GO! Jsme docela vepředu, a po kostkách historického centra to jde docela rychle. Tempo vypadá, že jsme vyrazili na půlmaraton, ale udýchat se to dá a aspoň budeme brzy v cíli :) Trasa je značená malými vlaječkami snad každých 100 metrů. Probíháme promenádou u moře, potkávám Petra K., ale pak ho zase někde ztrácím. Jediná taktika je nepřepálit to a nezakyselit se hned na začátku, i když tempo okolí k tomu hodně svádí. 
Nacházím svůj rytmus a je mi skvěle, užívám si výhled na moře, a krásná cesta se zvedá do hor. Na cestě fandí ředitel závodu a já mu ukazuju palec nahoru - tahle trasa mě prostě nadchla. Kolem jsou nádherné kamenné domy, na velkých zahradách rostou obrovské keře rozmarýnu. Všude klid, zpěv ptáků, vůně mořského vzduchu.
Potkávám Kubu Ř., prohodíme pár slov, chvíli běžíme spolu, a při seběhu kamenným mořem Kuba prohlásí cosi o "zajímavém terénu" a zmizí v dáli. Nemám v úmyslu ho stíhat, ale radost mi udělalo, že běžec v růžovém triku, kterého jsem minul, je László. Zdravím ho, a on kouká docela udiveně. Mám stejně skvělý pocit, jako na první etapě MUMu, kdy na 21. kilometru minutu po mně přiběhli na občerstvovačku Dan Orálek s Michalem Kovářem. Kufrovali nějaký ten kilometr, ale co na tom :) Zatím se mi běží skvěle, na sladké datlové a fíkové raw tyčinky, co mám s sebou, ale nemám chuť, chce to něco slaného. Upíjím vodu z camelu, co jsem si nalil v apartmánu v Umagu z vodovodu. Voda chutná odporně, páchne chlórem a já s ní opravdu šetřím. Doušek se dá spolknout se zacpaným nosem, jinak nic moc. Na první občerstvovačce si dávám banán, nějakou minerálku a pokračuju dál. Chci co největší kus uběhnout za světla, v noci se postup obvykle zpomalí. Pomalu se stmívá, a já zapínám čelovku. Chytrou čelovku půjčenou od Ládi G. - svítí tam, kde je třeba, neoslňuje a pozná, kam koukám. Programovatelná, s USB, chytřejší než já. V téhle chvíli určitě.
Přibíhám na občerstvovačku na 30. kilometru, a těším se, že vyleju zbytek odporné vody, teď ještě navíc teplé, a naleju čistou, voňavou, pramenitou. Dolévám camel, dám si kus banánu a vyrážím dál. "Good luck!", říkají holky z občerstvovačky a já přemýšlím o tom, že jaképak štěstí, v tréninku a duševní přípravě to je. Jak tak přemítám, zakopávám o kámen, ruce s hůlkami letí dopředu a já padám. Holení projíždí ostrá bolest, náraz z plic vypumpoval všechen vzduch, a ještě k tomu takový divný zvuk. "To bolí", říkám nahlas a k tomu ještě něco, co si ale už přesně nepamatuju. Sbírám tělo ze země, kontroluju kosti - nic zlomeného asi není, v holeni díra, ale kompresní návlek to nějak zastaví, zkouším se rozeběhnout, beru do ruky hůlky a zaúpím - pravá karbonová hůlka je zlomená! Hluboký v srdci žal mě ovládl ale jen na chvíli - stejně to nevyřešíš, soustřeď se na závod, bez hůlek to půjde hůř, ale půjde to. Rozbíhám se stylem de Peyrac, a po čase bolest mizí. Hole končí složené v batohu a já pokračuju dál. Nová voda v camelu chutná stejně odporně, jako ta předešlá. Zřejmě byla ze stejného zdroje.
Na další kontrole na 40. kilometru jsem potkal Aleše, stěžuju si na zlomenou hůl a Aleš mě utěšuje, že to nic není, že on zlomil obě :) Potom přibíhá Petr K. a ptá se, kolikátý je to kilometr. Osmdesátý? Nechci tě ranit, ale myslím, že teprve čtyřicátý. I těch 40 km takhle náročným terénem dá zabrat, a člověk rychle ztrácí pojem o čase.
Po cca 5 hodinách výhružně zablikala chytrá čelovka. Za nějakou dobu budu měnit, pomyslím si, když v tom klekne navigace. Zastavuju, hledám baterie, vyměním v GPS, batoh hezky na záda a jedeme dál. V tom nové zablikání čelovky a ... tma. Zastavuju, hledám druhou čelovku, uklízím tu vybitou a zjišťuju, že žluté světlo Led Lenser pěkně nepříjemně bodá do očí. Navíc osvětluje jen část terénu, který jsem předtím viděl. Takže rada - kdo nechce utrácet, netestujte chytré čelovky.
Na 80. kilometru je velká občerstvovací stanice, a máme tam pytel s náhradním oblečením. Převlíkám ponožky i boty, promazávám nohy i ostatní potřebné partie, jím, piju, a zjišťuju, že jsem totálně tuhej. Potkávám Kubu Hájka, se kterým se snažím pokračovat, ale nejde to. Posílám ho, ať běží sám, abych ho nezdržoval. Dobelhám k brodu. Si snad dělaj prdel, teď jsem si vyměnil ponožky a mám se hned namočit? Voda nad kotníky, do toho se mi nechtělo. Napravo vidím most, tak jsem to obešel a pokračuju dál. Pěkně jsem to vyřešil, libuju si, když v tom vidím zradu - potok se kroutí a brodů je několik. Přibíhá Aleš, vypráví o kufru, který s Petrem udělali na 40. km, a pak skáče přes potok. Šplouch, říká jeho bota a já trpím při představě 70 km v mokru. Koukám na kameny ve vodě, je jich málo, tak hledám nějaké v okolí a nekecám - skládám je do vody tak, abych přešel suchou nohou. Jeden kámen, druhý, tře ... šplouch. Už vím, proč šipky vedly přes ten první brod a ne přes most - vyřešilo by to dilema a neztratil bych čtvrt hodiny blbostma. Na další cestě mě předbíhá i Petr, a vypráví o kufru na 40. Jo, slyšel jsem od Aleše. Nějak se stále nemůžu dostat do tempa, chybí mi energie, a na sladký vůbec nemám chuť. A i z představy, že bych něco z toho snědl, se mi zvedá žaludek. Parmazán na občerstvovačkách je super, ale není to ono, něco tomu chybí.
Takhle jsem se trápil snad 50 kilometrů. K parmazánu jsem přidal trochu víc pečiva - a bylo to. Najednou to zase přišlo, zase to běželo samo. Ke konci závodu se mi to stává často - posledních 20 - 25 km přichází gejzír energie. Zas jsem si to užíval, ve stavu dokonalé euforie, žádná bolest, jenom zvíře v běhu. Přišlo mi, že i smysly se zlepšily, že daleko líp slyším i cítím. Ale to, co jsem slyšel, zřejmě nebylo skutečné, posledních 10 kilometrů jsem utíkal před čelovkou neexistujícího Slovince. Ozvěna vlastních kroků v noci vede k zajímavým závěrům :)
Při doběhu do Umagu jsem trochu kufroval - značení zřejmě někdo poupravil nebo odstranil. Asi 10 minut jsem pobíhal s GPS po městě, než jsem našel správnou cestu. Doběhl jsem na 39. místě v čase 30:33:16. 100 miles of Istria byl jeden z nejpovedenějších závodů, s perfektním značením a organizací, a až doladím jídlo na dlouhých tratích, a potrénuju trochu kopce, myslím, že i výsledek bude příště o něco lepší.
